#den1: Skopje. Město odpadků a toulavých psů

Tak máme sbaleno. Pavel jde spát před osmou, já ukládám děti a usínám asi o hodinu a půl později s budíkem načasovaným na jednu v noci. Píp - píp. Píp - píp. A je to tu. Budíme děti, snažíme se ještě naposledy vyhnat myš z garáže, kterou jsem tam zcela příhodně předchozího večera našla (bezúspěšně), startujeme a vyrážíme. Předpokládaný čas příjezdu do Skopje 12.30. 

Cesta ubíhá hladce. S dětmi spíme až do 6.30, kdy nás vzbudí hraniční kontrola při vstupu do Srbska. Na to už vlastně nejsme úplně zvyklí. Dobro došli, hlásají cedule všude kolem nás a my v autě rozbalujeme první svačinky. Pak několik podcastů, pročtených albi knížek, jeden filmový Vinettou, krátký poobědový šlofík a moje psychoedukační okénko o emocích a kousek po druhé jsme na místě. Teda, dům máme nádherný. Jeho majitel je prvně na bookingu, tak nabídl akční cenu, na airbnb jsme totéž ubytování dohledali dvakrát dráž. Máme k dispozici tři patra. V nich jsou tři koupelny, dvě velkoplošné obrazovky, dvě kuchyně. Topovka je vířivá vana. Mladší část výpravy do ní hned naskáče - prý lepší než kdejaký bazén! Ovšem jakmile vyrazíme ven, pochopíme, že náš dům je zlatá klec. Začne to okamžitě. Před naším domem hlídá toulavý Sirius Black. Veliký, černý pes, který, pokud by se do nás zakousl, tak z nikoho nezůstane kousek v celku. Odpadky všude. Skutečně všude. Budovy oprýskané, auta omlácená, beton, beton, beton. "Tady to vypadá jak v hodně vyloučené lokalitě u nás," šeptám Pavlovi. A taková je celá Skopje. 

Teda vlastně ne úplně celá. Na krátké procházce vidíme toho večera taky krásná místa. Třeba pravoslavný klášter přes ulici od našeho ubytování. Taky děti prvně ochutnají fíky přímo ze stromu! Mňam. Ale tato místa jenom usvědčují okolní chudobu. 

Je dobrý tohle vidět, aspoň víme, jak si my žijeme, říkáme dětem a vlastně i tak trochu sobě.