Sedláci na cestách

Vstáváme před pátou. Poslední mandarinky, poslední zvuky moře, křičíme do tmy ahoj a nasedáme do auta. V sedm vracíme na letišti zpět našeho volkswavgena, Sicilián při předání kývá, že vše v pořádku. Odbavujeme zavazadla, batoh s mušlemi váží pět kilo. A to děti půlku svých úlovků vyházeli a domů si vezou jen ty nejhezčí. Letadlo odlétá na čas. Cesta plyne rychle. Toník si čte, s Pepíkem hraji karty. Andělka se dívá vedle Pavla celou cestu z okýnka. Ve Vídni při čekání na autobus Josífek usíná, Toník se baví tím, že vybírá v automatech zapomenuté drobné. Celkově třicet centů. Autobusu do Brna se děti už nemůžou dočkat, dobře vědí, že každý bude mít před sebou obrazovku pro hru s autíčkem nebo pohádku. Poslední úsek cesty je tím pádem úplně klidný. Od Grantu do šlapnic,v po večeři u našich nás dědeček Jareček hodí domů, znovu si říkáme, jak to tu máme krásné. Při každém návratu z dovolené. A taky tentokrát. I když Sicílie byla úžasná dovolená. 

Toník: Probudil jsem se a vzal jsem si šachy na mobilu a pak jsme hráli ňáký hry - bengy a tak - pak šli na pláž a já a mamka jsme zůstali ale já jsem si jenom vzal boty a šel jsem na pláž za nimi a oni hned na mě začali hlasitě mluvit máme mořského ježka taťka ho přinesl z moře a opravdu a za chvíli se za ním objevil stín a byl to krap a viskakoval za ním a taťka ho chtěl pošoupnout na kamen za ješkem ale on do toho kamene kousl a pak jsme odešli a doma jsme si hráli a pak jsme jeli na pláž a já z taťkou jsme se šli koupat šla aji andělka ale ta za chvíli odešla a mi jsme se potápěli a hledali mušle a našli jsme jich hodně nakonec šla do vody i mamka a pak jsme jeli na hropky a tam jsme trochu chodili a byli tam srázy a pak jsme šli do auta a jeli jsme do ubytování a pak jsme balili a pak jsme šli spat. Maminka: Nekropolis, o které píše Toník, nám vyrazila dech. Ne nadarmo se nachází taky v UNESCU. Jedná se o kolmé vápencové skály tvořící hluboký kaňon, který je prošpikovaný dírama ...

Probouzíme se za zvuku příboje. Náš dům stojí přímo u moře, stačí sejít pár schodů a máš vodu po kotníky. Přístup je sice skalnatý, ale zase jsme dnešní ráno mohli pozorovat souboj mořského ježka se starým krabem. To bychom na písku nemohli. Snídáme s pohledem upřeným na moře. Jako dezert si jdeme utrhnout mandarinky přímo ze stromu, řídíme se pravidlem jednu na každý den, nemůžeme jim to tu úplně oškubat, i když naše děti by to očesali hned.  Jakmile jsme připraveni, vyjíždíme do Syrakus, které jsou zapsané na seznamu světého kulturního dědictví UNESCO. Předem si načítáme historii města - nejprve patřily Syrakusy Řekům, nevyhnuly se jim punské války ani invaze athénských vojsk. Za dob nadvlády Dionýsiose I. se traduje příběh o Damoklově meči, který nechal krutovládce umístit na tenkém provázku nad důvěřivého Damokla, kterému chtěl srazit sebevědomí. Ve středověku bylo město pod nadvládou Arabů a v novodobé historii se ve vládě střídaly rody jako Habsburkové, Bourboni a další. K ne...

  Toník : Probudil jsem se a bylo 5 hodin ráno tak jsem ještě zdřímnul a když jsem se zase probudil tak jsem si vzal mobil a hrál šachy a pak jsme šli na snídani a ještě před ní jsme si utrhli mandarinku rovnou ze stromu a pak jsme šli hrát hry jako bangi. Šli jsme do kostela a pak na pláž a tam jsme zbírali a lovili mušle ve vodě i na souši. A pak jsme dojeli domů a tam jsme si vyměňovali mušle a já si myslím že jsem to vyměnil dobře pak jsme měli pohádku tři bratři a pak jsme šli spat. 

Toník : Vzbudil jsem se a ani jsem nemusel dlouho čekat a všichni se probudili a já jsem z taťkou jsme šli vedle do pokoje nakonec všichni šli vedle a dali jsme si všichni snídani pak jsme hráli hry a já jsem pokaždé vyhrál hráli jsme 3 hry bangi a sabotera a pak jsme šli na pláž a pak jsme se po skupinkách vrátili do ubytování a konečně jsou tady mislím taťku a Andělku teď deme jest ven na písečnou pláž a bude tam piknik jeli jsme tam 20 minut a byli jsme tam 2 hodiny a já jsem našel víc než 340 mušlí pak jsme odjeli a doma jsme si je vyměňovali mušle a já jsem tam vyměnil asi tak 150 mušlí za 5 velikánských mušle a pak jsme šli spát. 

  Toník: Probudil jsem se a bylo 2 hodiny ráno tak jsem se převalil a usnul a když jsem se znovu probudil bylo 3 hodiny ráno tak jsem se zase převalil a usnul a když jsem se probudil bilo 6 hodin ráno tak jsem si vzal mobil a hrál šachy a za 20 minut se všichni vzbudili a pak jsme se nasnídali a pak jsem šel za kočkou a pak jsme balili a já jsem hrál různý hry z Jozífkem a Andělkou a pak jsme odjeli z toho ubytka a jeli jsme na sopku trvalo to 3 a 11 minut hodiny než jsme tam dojeli a nakonec jsme tam dorazili a bylo tam strašně černo jako v mordoru ale rostou tam Aji stromy  a tak jsme vystoupili a šli na sopku a jak jsme došli na začátek tak jsme tam uviděli stánek z korálkama ale né jen tak ledajakých ale z lávy a stálo to 5 Euro a to jsem zjistil pomocí angličtiny řekl jsem totiž haw much is it ?a mamka se zeptala jestli nemaj ňákou slevu pro děti a tak řekli že 4 Eura tak jsme si zaskočili do auta a já a Andělka jsme si koupili náramek a pak jsme šli na sopky a já j...

  Toník: Vzbudil jsem se a bylo 5 hodin ráno a pak jsme se nasnídali šli jsme na pláž a dělali jsme tam obrovitánský hrad z písku a dělali jsme tam závot a já jsem tam jednou byl 1. Pak jsme šli domů a tam jsme si dali picu pak jsme jeli na prochásku mezi sloupi jediná nevíhoda bylo to že se tam platilo bylo to tam dobrý počítal jsem kroky a napočítal jsem 4 299 kroků pak jsme došli k chrámu a venku tam byla necelá socha anděla tesali jsme tam do kamenů a pak jsme odešli a šli jsme na picu u toho jsme byli v malích stínadlech pak jsme jeli na ubitko a pak jsme šli spat.  Maminka: Těmi "sloupi" měl Toník na mysli údolí chrámů v Agrigentu. Agrigento, někdejší Akragas, čítal v šestém století před naším letopočtem na dvě stě tisíc obyvatel. Vznikaly tu historicky velké chrámy, jejichž dochované části jsou nyní pod označením "údolí chrámů" zapsané mezi světovým kulturním dědictvím UNESCO. Před Herkalovým chrámem si děti našly perfektní lezoucí strom a vysoké sloupy v d...

  Budíček zase 6.30. Zkouším dělat, že jsem tu uklízečku neslyšela, ale už je to nevratný. Usíná jenom Josífek a já na notebooku vyřizuju část nezbytných mailů. Pak znovu snídaně do postele! Přichází lékař a potvrzuje nám, že z výtěru z nosu vyšel vir Para influenza a že nás dnes mohou vzhledem k saturaci a celkovému stavu Josífka propustit. Ještě před desátou držím v ruce propouštěcí zprávu a předepsanou medikaci. Pavel nás vyzvedne do půl hodiny a naše rodina je zase kompletní. Cestou z nemocnice má Josífek slíbenou zmrzlinu podle vlastního výběru. To se v naší rodině nestává často, většinou nepovolujeme víc než Kubu, Míšu a další ještě jakž takž zdravé (nebo ne tolik škodlivé) zmrzliny. A taky se nestává úplně často, že rozhoduje jen Josífek. Dost si to užívá. Vybere cosi typu zmrzlá voda s cukrem v počtu šest kusů a rozděluje mezi sebe a děti. Ještě se zmrzlinou v ruce míříme do lékárny, kortizol nám dají hned, ale pro masku s aero...

  V 6.30 nás budí uklízečka. Přišla nám vytřít pokoj. Tak díky moc. Vzhledem k tomu, že jsem v noci několikrát vstávala a přemlouvala vzdorujícího Josífka, aby se nadýchal medikace, bych klidně spala i dýl. Nicméně potom mi přinesou snídani až do postele! Tím si mě tu získají. Tohle jsem nezažila roky. Dopoledne trávíme s Josífkem tím, že hrajeme bangy, pexeso, naše evergreeny, očividně se nedospělému publiku nikdy neomrzí a taky si pustíme Vinettoua v údolí smrti. Pak nám znovu přinesou oběd do postele! Po obědě si zdřímnem! Když se probudíme, poprosím sestru, aby Josífka na chvíli odpojila od těch dvou hadiček, který má na sobě už od včerejška a jdeme se poprvé projít. Nicméně čůrat chce Pepík pořád do kelímku :). Na odpolední návštěvní hodiny za námi dorazí Pavel s dětmi, říkám mu, že by nás mohli snad zítra pustit – rozbory krve vyšly Josífkovi v pořádku, ještě se čeká na výsledky výtěru z pusy a nosu, jsem přesvědčená o tom, že mu tam ...

  Hned ráno řešíme doktora. Do večera musí Josífek někam zajít, to je nám jasný, nechci, aby se mi tu někdy v noci začal dusit. Pavel volá na naše pojištění, nabídnou nám buď zajet do nemocnice, nebo nám můžou poslat doktora přímo domů. Josífek vypadá v pohodě, doktor mezi půl čtvrtou a čtvrtou odpoledne domů bude stačit. Nebudeme muset čekat někde v infekčním prostředí. Oddechnem si. Máme vyřešeno. Můžeme vyrazit na pláž. Tentokrát všichni, Josífek s podmínkou, že může do vody jenom po kolínka. Tolik mušlí! Takové vlny! Tohle je úplně jiná pláž, zhodnotí děti. Znovu se modlím, povídáme si s Pavlem, děti se honí, smějí se. Hlad nás vyžene zpátky na ubytování. Dáváme si nějakou „první pomoc“, chleba s tuňákem a sušenými rajčaty, ale pro oběd je potřeba zajet nakoupit. Na ubytování zůstanu já s Josífkem, Pavel s dětmi pojedou do obchodu, rozhodne se. Aspoň se budeme moci prospat. Trochu s nadsázkou Pavlovi říkám, že tu snad s nemocn...

Balíme. Jdeme se rozloučit s pláží a sedáme do auta, abychom se přemístili na ubytování číslo dva. Vybrali jsme apartmán s terasou a výhledem na moře nedaleko Agrigenta, které je na našem seznamu „must see“. Přesun ze severu Sicílie na jih využíváme pro návštěvu městečka Corleone uprostřed ostrova. Babičkám při vjezdu posíláme fotku s cedulí Corleone a komentářem, že tu jdeme jen do kostela, že jsme slyšeli, že právě tady jsou velké, zbožné, katolické rodiny. Ani jedna to sice nepochopí, ale my se bavíme. Hlavně tím, že na ceduli je přilepena lebka a hned vedle sicilský znak, jemuž mezi třemi urvanými nohy vévodí hlava s křídly. Znak sice pochází už z doby, kdy ostrov kolonizovali Řekové, ale pro mafii sedí perfektně, aspoň podle nás. Parkujeme na tichém náměstí, však co, tichá voda břehy mele, říkáme si. Pak se ticho rozhodne ozvláštnit Pavel, který na dlaždicích rozbije mé (!) prosecco. Koukají na náš všichni. Starý, bezzubý dědek v miniaturním autě se na nás mra...

Čtvrtý den je rodinnou radou odhlasován celodenní výlet. Bereme auto a vydáváme se do třicet minut vzdáleného Cefalu, jehož historické centrum s katedrálou Proměnění Páně je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Město je známé také svým skalním útravem La Rocca, který ční strmě nad cefalskými uličkami až do výšky 268 metrů. Pavel nás vysazuje kousek od pláže a auto parkuje mimo zóny se zpoplatněným parkováním (jak jinak). Když se znovu sejdeme, děti už mají postavenou jednu přehradu a dva hrady z písku, v plavkách pobíhají po břehu a skáčou ve vodě. Na tři hodiny nepotřebujeme nic jiného. Pláž je monumentální. Písek jemnější než ten, na kterém se hraje plážový volejbal, voda teplá jako kafíčko, sluníčko hřeje tak, že Pavlovi vyskočil ekzém a maže se jako správnej turista. A ten výhled! Historické stavby sestupují až k vodě. Pořád dokola si prohlížím lomené oblouky a výklenky. Ty barvy jsou uchvacující. Postupně se s Pavlem vydáváme každý zvlášť do c...

Ráno se budíme brzo, přestože v našem pokoji, který se nachází ve sklepě a je obehnán slepou chodbou (asi kvůli vedru!), je naprostá tma. Snídáme a pak jdu s dvěma staršími dětmi k moři. Modlím se. Sluníčko příjemně hřeje. „Je vedro, jdem do vody!“, volají děti, a tak se za chvíli vracíme pro plavky a zbytek rodiny a znovu se koupeme, skáčeme ve vlnách, cachtáme se. Teda spíš děti.  Dopoledne strávíme na pláži. Odpoledne se rozhodneme pro výlet do národního parku delle Madonie, do kopců, které se zvedají kousek od nás.   Sedáme do auta a asi po půl hodině vjíždíme do chráněné krajinné oblasti, vítá nás městečko Collesano, jehož dominantou je kostel svatého Dominika. Ten musíme vidět zblízka! Navigace nás vede uličkami tak úzkými, že jednou musíme sklopit zrcátka, abychom projeli. Z okýnek máme zdi domů na dotyk. Často tu vidíme pytle s odpadky, které jsou zavěšené na háčku a spuštěné z vrchních pater místních domů. Snad je chtějí jen vyhodit p...

Dnes máme odpočinkový den. K pláži to máme z našeho domku asi sto metrů. Hned ráno sbalíme plavky a ručníky, Pavel popadne dvě zahradní lehátka a jdeme na písek. Teplota je 25 stupňů Celsia, voda má 23. Na konec října solidní. Děti sbírají mušle a staví hrady, lopatky nemají, tak jen tak, rukama, jde to dobře. Všichni plaveme, dokonce i já. Slaná voda krásně voní. Na břehu moře se modlím radostný růženec. Popocházím po písku, koukám pod nohy a najednou mě napadne, že bych si mohla říct o nějakou krásnou, velkou mušli na znamení toho, že všechno bude zase v pořádku. Nikde nic. Domodlím se. Pořád nic. Přiběhne Andělka a chce mě odtáhnout pryč, ale vysvětluju jí, že chci jít ještě chvíli po břehu, že tu možná na mě čeká nějaká super mušle. Nic. Andělka běží přede mnou a najednou ji slyším křičet: „Poklad!“ A opravdu. V písku je tu z mušlí, které jsou rozhodně ty největší, jaké jsem na této pláži viděla, vyskládáno srdce a uvnitř je křížek. Těch mušlí je tu aspoň ...

  Toník : Taťka a mamka nás vzbudili v 5 hodin ráno a čekali jsme na dědečka tak 20 minut a jeli jsme jeho autem na autobus a když jsme nastoupili tak jsme zjistili že tam na tom sedadle před námi je taková malá televize a pak se autobus rozjel a moje televize byla zničená tak se se mnou mamka prohodila a já jsem tam začal hrát hry a pak mě to přestalo bavit tak jsem si pustil film pak jsme dojeli na letiště a čekali jsme na letadlo pak jsme vzlítli a letěli jsme a letěli a já jsem si četl až jsme přistáli vyzvedli jsme si baťohy a šli pro auto dojeli jsme do ubytování a šli jsme k moři postavili hrad z písku a vykoupali jsme se a šli na ubytko a pak jsme šli spát. 

Co si budem povídat. Řecko byla jednoznačně dovolená našeho života. Chtěli jsme podobný zážitek zopakovat, jen spolu být a poznávat novou zemi a kulturu. Rozhodli jsme se pro termín adaptačního pobytu, kam děti stejně nechtěly a už jen vybírali, jestli Španělsko nebo Itálie. Do plánů nám ale hodila vidle Pavlova služebka. Nešlo to zrušit, musel tam, a tak jsme začali vymýšlet, přesouvat, žádná varianta už ale nebyla dobrá. Proto jsme se rozhodli představu o měsíčním cestování odpískat. Andělka je stejně v první třídě a adaptační čas ve škole potřebuje, Toníka jsme o něho taky neošidili a pro Andělku jsou vrstevnické vztahy ještě důležitější, říkali jsme si.  Jenže pak jsme uviděly ty levné letenky na Sicílii. Za čtrnáct tisíc pro celou rodinu tam a zpět. Možná bychom mohli využít podzimní prázdniny a přece jenom odletět. Nadchli jsme se a letenky koupili, přestože ze zkušenosti víme, že v pětičlenné rodině platit cokoli dopředu je tak torchu hazard. Ta představa byla ale příliš lák...

Dnes se ještě naposledy probouzíme ve Francii. V tom krásném apartmánu, který tu máme, s možnostmi vyžití, z nichž jsou děti nadšené. Po snídani naposledy bazén. Mokré plavky balíme do už pěkně smradlavých ručníků nahoru do kufru. Ten mezitím naskládal Pavel, na recepci vracíme klíče, prádlo dáváme do prádelny a můžeme vyrazit. A nebo taky ne. Zjišťujeme, že máme píchlé kolo. Situaci, nad kterou by se někdo strašně vztekal, rámujeme ale jako něco, co se stalo možná z nějakého důvodu. "Třeba bychom se vybourali, kdybychom vyjeli podle plánu nebo by se stalo něco jinýho," říká Pavel a mně se tohle strašně líbí. Zvlášť, když se nám to stalo i cestou sem. Pavel měl ve Velaticích už auto plně naložené, když zjistil, že je jedna pneumatika píchlá. Musel vyskládat kufr, vyměnit kolo a spát šel před noční cestou později než plánoval. Přesto ho to teď nerozčílí. Lakonicky bere z kufru auta sprej pro podobné události, nastříká ho do pneumatiky a oznámí nám, že budeme muset zastavit na ...

Dnes bude pro mě pracovní den. Živnostníci to maj hold těžký. Po snídani Pavel s dětmi odchází na bazén, já konzultuji v pyžamu, z koupelny, po ruce mám kafe.Dobře. Možná to zas až tak těžký není. Asi za tři hodiny se k Pavlovi s dětmi připojuji, hrajeme ping pong a petangue, stolní fotbálek a šipky a pořád dokola. Rychlý oběd, pak nákup v Lidlu, pekárna v Publieru, ktrou jsme si po včerejšku očividně zamilovali, chvíli posedíme u jezera, nakoukneme do kostela a zpět ještě na jednu mou konzultaci, Pavla s dětmi po pracovní hodince najdu u bazénu. V závěru dne se balíme, zítra už se tím nechceme zatěžovat, místo toho si radši půjdeme naposledy zaplavat. Teda oni, ne já. Bude mi to tu chybět. 

Ženeva je druhým největším městem Švýcarska. Má něco málo přes dvě stě tisíc obyvatel a v současnosti je sídlem většiny světových mezinárodních organizací jako jsou například OSN, WHO, CERN a další. K turistickým atrakcím patří vodotrysk Jet d´Eau, který na břehu Ženevského jezera vystřikuje do výšky přibližně 140 metrů, sídlo OSN Palác národů a socha zlomené židle, která stojí před ním a má připomínat odpor proti minám a ozbrojené agresi obecně. Dalšími památkami jsou různé chrámy a kostely v centru města. Vzhledem k tomu, že do Ženevy to máme asi půl hodiny autem, nesmíme toto místo vynechat. Předpověď počasí na dnešní den není tolik příznivá jako včera, ale však co, z cukru nejsme, vydržíme.  Do Ženevy dojedeme po krátké zastávce v pekařství v Publieru krátce před polednem. Zaparkujeme auto několik kilometrů od centra města, protože my prostě za parkování platit nebudeme (!) a rozhodneme se, že začneme krátkou svačinkou na dětském hřišti nedaleko parkoviště. Když na něj na kolec...

Ráno máme pomalé, znovu musí být bazén, děti litují, že včera ho nestihli. Po rychlém obědě vyrážíme do nedalekého městečka Publier, které má vše, co pro klidné odpoledne potřebujeme - pláž u jezera, dětské hřiště a dokonce i hřiště na typickou francouzskou hru petangue neboli koulenou. Výbavu si půjčujeme na hotelu na recepci. Máme jednu sadu. Vysvětlíme dětem pravidla, rozdělíme se na dvě družstva a zábava může začít. Na hřišti na petangue se hraje úplně jinak než kdekoli jinde, a to kvůli povrchu, po kterém se vržené koule nekloužou tolik, co jinde. Dáme si snad deset kol. Nejdéle vydrží hrát Pavel s Toníkem. Zbytek rodiny mezitím pozoruje místní, jak hru hrají. Kromě mladých třeba i tlupa seniorů, pro které je petangue očividně společenskou událostí. Mají poklidné tempo a víc než hrají, povídají. Taková hospoda po francouzsku.  Dalším bodem programu je dětské hřiště a pak pláž, kde jednoznačnou atrakcí jsou labutě a jejich čerstvě narozená mláďátka. Andělka si hraje u vykotlané...

Dnes má být konečně krásně. Po dvou odpočinkových dnech je dnešek jako stvořený pro výlet (ústy klasika: "to by byl hřích zůstat doma!"). A tak balíme svačinky, kola za auto, děti do auta a vyrážíme na protilehlou - švýcarskou - stranu Ženevského jezera, do kraje, který je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Parkování hledáme v Chexbres. V centru městečka dlouho nemůžeme nic najít, vše je placené. Pavel s těžkým srdcem zastaví u platebního automatu a pokouší se zaplatit dvacetifrankovkou, kterou máme doma od poslední návštěvy Švýcarska  před patnácti lety. Nejde to. Co děláme špatně? Pomoc nám nabízí místní padesátnice, prý má manžela z Česka, náš jazyk poznala hned. Taky jí to nejde. Navrhuje, že nám parkování zaplatí přes aplikaci, kterou má v telefonu, nad pár franky chce mávnout rukou, ale kvůli cizí poznávací značce aplikace vzdoruje. Znovu přechází k automatu, zkoumá jeho pokyny, naši bankovku. Pak se rozesměje. "Tenhle frank u nás už dávno nepl...