Sedláci na cestách

Dnešní den se přemisťujeme k Ženevskému jezeru. Vyklidit chatku máme do jedenácti hodin, takže nastavovat budík není potřeba. Stihneme i několik řad Exploding kittens (ta hra je nesmrtelná!), děti potom běhají venku a my balíme. Krátce po jedenácté jsme připraveni na cestu. U Ženevského jezera jsme za hodinu. A protože nástup na ubytování máme až v pět odpoledne, zastavujeme u jezera a necháme děti, ať se vyběhají u vody. Pozoruji, čím vším se baví – sbíráním kamínků, přemisťováním balvanů z hráze, jejich shazováním z mola do vody, pozorováním vodní hladiny, čachtáním rukou z mola, sbíráním šišek, šiškovanou, lezením na strom, malováním na lístky, trháním kytiček, jimiž je maminka obdarována, krmením labutí, pozorováním lodí a potapěče. Jsou tak v přítomnosti! Prospívá nám, že nemusíme nikam spěchat, být někde na čas a můžeme se zvednout ve chvíli, kdy děti přijdou s tím, že už chtějí jet. Tak tedy jo. Nutně potřebujeme doplnit zásoby jídla, jsme ve Francii...

Budím se do zvuků dětské hry. „Josífku, tohle je zloděj, to můžeš někoho okrást!“ vysvětluje právě Toník Josífkovi pravidla Citadely. Přestože je desková hra určena hráčům od desíti let, Josífek hru pochopí a hraje ji se sourozenci. Rozhodujeme se pro další pomalé ráno. Necháme děti vyhrát si v okolí naší chatky, s Andělkou pro zbytek rodiny připravujeme pokladovku po šipkách z klacíků až k závěrečné odměně sestávající z čokoládové tyčinky pro každého. Děti pak ve spolupráci chystají další klacíky na táborák. Sbírají lesní jahůdky nebo v autě poslouchají uhrančivý příběh z pera Julese Verna o klucích ztroskotaných na pustém ostrově. Stačíme se doma i naobědvat a teprve potom vyrážíme na náš poslední výlet do švýcarských Alp, tentokrát k jezeru Lac de Cleuson, měla bych vlastně napsat přehradě, protože vodní plocha byla uměle vybudována zdí zachytávající vodu z rozpouštějícího se sněhu. Autem se dostáváme poměrně daleko – asi tři kilometry o...

Probouzíme se v půl osmé. To se nám už dlouho nestalo. Děti naspaly kolem jedenácti hodin, včerejší výlet je přeci jen zmohl, uděláme si poklidné dopoledne v naší chatce, rozhodujeme se. Dáváme si snídani, hrajeme zvukové pexeso a další deskové hry, Andělka s Josífkem potom kolem chaty vaří dort z lesních jahůdek, piškotů, mrkve a jitrocele, hrají si na pejsky a miminko s maminkou. Toník si sám vytahuje matematiku. Společně několikrát hrajeme Citadelu. Mám čas začíst se do knihy od Paula Kalanithi When breth becomes air, zacvičit si, vysprchovat se (!), uvařit. K obědu si dáváme dýňovou polévku a hranolky pečené v troubě se zeleninou a domácím kečupem. Vše pečlivě předem naplánované. Než se konečně vypravíme, jsou dvě hodiny odpoledne. Chceme autem zkusit dojet k horskému jezeru nad Sionem, uvidíme, jestli budou cesty přístupné. Nasedáme do auta, Toník je spokojený, že může poslouchat audioknihu Dva roky prázdnin a Andělce pouštím vypůjčenou Ani...

Vypadá to na další krásný den. Od rána svítí sluníčko. Kašlem na předpovědi, nabalíme nepromokavé oblečení do nově pořízených cyklotašek a vyjedeme na celý den na kola, odhlasujeme si demokraticky. Pro trasu jsme se rozhodli tentokrát mezi Sionem a Siere. Pojedeme po jediné vrstevnici v tomto údolí – kolem řeky Rhóny. Začneme na dětském hřišti a přizpůsobíme to maximálně dětem, takový je plán, nepotřebujeme najet desítky kilometrů. Během cyklocesty děláme množství zastávek:       1. Dětské hřiště v Sione – dřevěné hřiště s hracími prvky, které v Česku běžně nejsou vidět jako například kladkové kyblíky, jakýsi improvizovaný železný xylofon, loď na dvou obrovských pružinách a samozřejmě množství průlezek, houpaček a skluzavek. Děti tu jsou šťastné a hned na startu sní podstatnou část svačiny.      2.   Vyhlídka na voaiéru s ptáky – do obdélníku postavěné dřevěné bednění s množstvím zaklapávacích okének, z nich...

Ráno se probouzíme za vytrvalého bubnování deště, jasně, už je to tady. Vytahuji tašku, kterou jsem pro tyto dny vypůjčila z knihovny – jsou tam albiknihy a albileporelo, zvukové pexeso, dřevěná hra od Djeca a několik knih. Děti se tím začínají probírat, znovu hrajeme sérii deskových her a mezitím se venku začíná vyčasovat. Vysvitlo sluníčko! Že by nějaké okno mezi hlášenými hodinami a hodinami vytrvalého deště? Toho musíme využít! „Jdeme na ten most,“ velím a strkám pláštěnky do batohu. Aby nás něco nepřekvapilo po cestě. Ten most je přes sto metrů dlouhá lávka s názvem Passarelle a Farinnet zavěšená nad propastí mezi dvěma obrovskými skalnatými masivy. Od chatky ji máme asi patnáct minut jízdy. Navíc dojet se dá necelý kilometr od ní. Cesta vinicemi je prosluněná a brzy jsme u cíle. Jako první se k lávce hrnou děti. Pavel chytá Josífka za ruku a za chvíli mi už mávají z druhé strany. Já jsem už několikrát vyrazila, ale vždycky jsem se vrátila. Vím, že je lávka ...

Náš poslední slunný den podle předpovědi počasí před dvěma dny. I přesto si dopřáváme pomalé ráno. Několik her Exploding kittens (Josífek: „Já vím, co máš. Attack, že?), Citadela, pexeso. Do batohu znovu balíme zimní bundy. Chceme do hor, máme v plánu opět lanovku, ale tentokrát to bereme s rezervou, už víme, jak to s těmi lanovkami chodí, žejo, takže vybíráme záměrně vrchol s jezerem Emosson, kam se můžeme dostat i sami autem. Alespoň to tak podle mapy vypadá. Už po cestě se ukazuje, že dnešní den bude dobrodružnější, než bychom předpokládali – Pavel zapomněl doma pasy a část cesty jedeme přes francouzské území. Sám se dokáže při operaci „smuggling“, jak ji nazval, očividně dost pobavit, nemá pasy, navíc Andělčin je několik týdnů propadlej, haha, nicméně v tomto humoru zůstává osamocen. Na hranicích nakonec nikdo nic nekontroluje, takže nelegální část dne je pro tuto chvíli úspěšně za námi. Lanovka nejede. Takže varianta B, vyjedeme na vrchol autem. Nicméně osm ...

Neděle. Náš první úplný den ve Švýcarsku. Nemáme zde sice internet, ale podle včerejší předpovědi počasí, je neděle jedním ze dvou dnů, které nám nemají na dovolené propršet. Chceme tedy dnešek využít na maximum. Ráno si demokraticky odhlasujeme variantu navrženou Pavlem - výlet lanovkou z městečka Ovronnaz na místo zvané Jorasee, které je přímo nad naší chatkou, a vrcholovku dlouhou přibližně dvanáct kilometrů. Tip pochází z webových stránek cestovanizababku.cz. Podle recenze má být na vrcholku dětské hřiště, minizoo a možnost projet se na poníkovi zdarma. Děti jsou nadšené. Vyrážíme. Jenže po příjezdu na místo se ukazuje, že lanovka má ještě zavřeno. Turistická sezóna začíná až na konci května. Na místě se bavíme s místními, zdá se, že nahoře je ještě sníh, cesty jsou neschůdné, což je důvod uzavřené lanovky. Cestování last minute nám hold nedalo příliš času vše dokonale naplánovat, navíc to, co se nám zprvu jevilo jako digitální detox, se nyní ukazuje být spíše překá...

Budíček nám zvoní 0:20. Auto máme už připravené z předchozího večera, kola i kufr plně naložen, a tak jen balíme poslední kousky z lednice, mrazáku zabezpečujeme dům, přenášíme děti do auta a     kolem jedné hodiny v noci vyrážíme. Do švýcarského Chamoson máme necelých dvanáct set kilometrů. S Toníkem v autě chvíli nemůžeme usnout (ach ta vysoká citlivost!), kolem druhé ale zabereme a spíme tahem skoro až do půl sedmé, kdy nás sluníčko probudí svými paprsky.  To jsme asi v polovině cesty. Chvíli si povídáme, snídáme, čteme knížku o Bambim z knihovny a stihneme i celou audioknihu od Dalhgreena Úžasný pan lišák. Pak dojde i na pohádky na tabletu, co už, děti se na to těší a je to pro ně mimořádná věc.  Postupně se blížíme k Ženevskému jezeru, koukáme na vinice rozeseté kolem břehů v kamenném a na pohled nehostinném podloží, zasněžené vrcholky Alp a pomalu se noříme do údolí s čtyř a tří tisícovkami vlevo i vpravo. Ty výhledy jsou úchvatné. Ze skal se tu a tam řine vodo...

Jak to jen říct – máme rádi cestování last minute. S dětmi to už ani jinak neděláme, protože mít cokoli zarezervované dopředu, nám přijde jako riziko. Proto jsme byli s Pavlem domluveni, že někam (?) vyrazíme v druhé polovině května. Chtěli jsme využít termín školy v přírodě Toníka, kam nechtěl jet, a do konce května vybrat přesčasy, které Pavel – a já doma – dělal v posledních týdnech. Dohromady osm dní náhradního volna.   Ale kam jet? Odpovědí jsme si vůbec nebyli jistí. Jako první nás napadlo italské Lago di garda. Ideální kombinace jezera, cyklistiky a hor. Na kola jsme chtěli každopádně. Je to naše rodinné flow. Jenže při bližším průzkumu se ukázalo, že sehnat přijatelné ubytování okolo tohoto italského jezera, je nad naše síly. Vše se nám zdálo drahé, malé nebo daleko od vody. Tak tedy k moři. Ale ani to nás úplně nenadchlo, vždyť u moře chceme strávit říjen, navíc pro cyklistiku jsou vhodnější jiné oblasti. Nakonec přišel Pavel s myšlenkou, že můžeme ...