Sedláci na cestách

Probouzíme se do slunného rána. Většinu věcí máme pobalených. Dopřáváme si pomalou snídani na terase s výhledem na moře. Všichni máme rozporuplné pocity - děti se těší i netěší, pociťujeme vděčnost i lítost z toho, že nám to tu končí a taky se určitá část každého z nás už těší domů. Náš život ve Velaticích máme rádi. A rádi do něho zase vplujeme, nastavený ho máme přesně tak, jak chceme a potřebujeme. Já se těším, že si upeču nějakou dobrou buchtu, konečně pořádně uvařím! Ale naše dovolená v Řecku byla prostě pecka.  Tak pojďme, musíme vstát. Nosíme věci do auta, uklízíme poslední nádobí, postele přirážíme zpátky ke zdi. Josífek plače, že nechce domů. Natáčíme naše klasické smutné video na rozloučenou s Řeckem. Teď ještě říct ahoj moři! S autem už plně naloženým zastavujeme na liduprázdné (ale ne psuprázdné) písečné pláži, poslední stavění hradů, poslední skok do vody, poslední mušličky v ruce, poslední nádech a výdech toho čerstvého, léčivého vzduchu. Kousek po jedenácté místního ...

Dnešek je posledním celým dnem v Řecku. Dopoledne nám poprvé prší. Pavel má i nadále dovolenou, takže jsme na to pošmourné dopoledne dva a po snídani můžeme rozjet aktivitu, při níž na lístečky malujeme jednotlivé úseky naší pouti - ubytování, památky, které jsme viděli, důležité zážitky. Zajímavý, co tam každý má! A jak jsme se do toho položili! Jednotlivé lístečky potom seřazujeme podle toho, jak se nám tyto úseky líbily a mluvíme o tom. Potom ještě děláme řadu hodnocení pouze ubytování. Je to fajn způsob, jak si s dětmi zopakovat, co všechno jsme viděli, ještě jednou je edukovat a taky uzavřít třicet dní v Řecku s vděčností.  Mezitím zase vysvitne sluníčko. Takže oběd a pláž. Taky nákup místních surovin domů, děti chtějí dobroty pro spolužáky do školy a školky, i něco pro sousedy musí být. Večer děti poslouchají audio od Máji a my s Pavlem už začínáme balit. Zítra jedem domů! 

 “Sláva, sláva, přišli k nám, bůh Zeus a Hermes, oni občas sestoupí z nadolympslých nebes,” zpívají v muzikálu Tarsan Řekové, kterým přijel Pavel do Athén vyprávět o novém Bohu, Ježíši Kristu. My si tuhle písničku spolu s nimi zpíváme už asi rok. “Tak dnes se na ten Olymp vypravíme. Kouknout se, jestli tam ti bohové fakt jsou,” říká Pavel dětem. “Já už dopředu vím, že nejsou,” odpovídá Andělka a my jí ten a priori postoj schvalujeme.  V batohu máme svačinku na celý den, od našeho přímořského domku vyjíždíme do výšky asi tisíc metrů nad mořem, parkujeme, vyskakujeme, jde se!  Cesta stoupá strmě nahoru. Děti se honí mezi šutry, chtěly by si všude hrát. Vyhlašujeme proto pravidlo jedné přestávky. Každý si může kdykoli říct o desetiminutovou pauzu. Andělka si ji vybírá hned. Z šutrů si s Josífkem udělá postýlky, chvíli poleží, pak vyleze na nejbližší balvan, na dalším objevuje jakýsi nápis. Tolik věcí! Deset minut na prozkoumání všech těch krás rozhodně nestačí, ale rodiče js...

Dobré ráno, naše poslední řecké ubytování!  Je trochu podmračeno, ale koupat se stejně brzo půjdem. Aspoň já s dětmi, Pavel má poslední pracovní den. Snídáme, pak se děti pustí zase do voskových tabulek, pak vlastně ještě aspoň něco málo do školy, juj, a málem bych zapomněla na svou terapii, honem dětem pouštím pohádku. Přece nemá cenu chodit na pláž před obědem! Dáváme tedy rychlý oběd a konečně vyrážíme.  Scházíme nejprve schody od našeho domku na ulici, pak dolů ulicí a přes ni kolem zahrádkářských domků k moři. V batůžku sbalenou svačinku a knížku pro sebe. Čtu asi hodinu. Děti mezitím prokopou cestu sladkovodnímu potůčku do moře, nasbírají hrstě škeblí a klacíků, nohy opláchnou ve vodě, pohrají si v bukrech ze skály. Toník pak dává demokraticky hlasovat o návratu. Můj jediný hlas proti nic neznamená. Co jsme je to naučili?  Po návratu zjišťujeme, že Pavel má už dopracováno. Balíme lehátka do kufru auta a vyrážíme na nedalekou písečnou pláž. Dnes je totiž odpočinkový ...

Poprvé po dlouhé době si nastavuji zase budík. Na šestou. Potřebujeme vyjet brzy, cesta na Meteoru nám zabere podle odhadu dvě a půl hodiny. A k dalšímu ubytování to máme podobně, takže je nutné vyrazit před svítáním, ať tam něco vidíme, rozhodne Pavel.  Auto máme ze včerejška už nabalené věcmi, stačí sbalit posledních pár krámů, přenést do auta děti - kromě Toníka, který je samozřejmě dávno vzhůru - a vyrážíme.  Projíždíme rovinatým regionem Thessálie, ze kterého se po nějaké době vynoří obrovské pískovcové skály, na jejichž vrcholcích jsou zbudovány pravoslavné kláštery. Dříve jich bylo čtyřiadvacet, v současnosti jich funguje už jen šest. Každý z nich je na svým šutráku. Před příjezdem vybíráme, do kterého zamíříme jako první, je nám jasný, že všech šest nemáme s dětmi šanci absolvovat. Volba padne na klášter svaté trojice. Tento klášter se objevil ve filmu Jamese Bonda “Your eyes only”, je nejméně dostupný a nabízí nejúchvatnější scenérii k výhledu. Zaparkujeme nedale...

Hned na úvod se přiznám, že dnešek se mi nechtěl sepisovat. Mám lazy sunday prostě. Tak jsem poprosila Toníka.  Rozvrh kostel 2hodini ale mi sme tam bili jenom 1hodinu protože mi sme to nechtěli a t o sme zistili že bi sme to nakonec chtěli protože tam bilo hřiště p ak fodbal a plavani chvilku v bitě a pak plavani a hodně v bitě a zase plavani a  v bitě asi tadi budeme celi den.  Jen bych k tomu dodala, že Pavel odpoledne spal, já poslouchala podcast o psychogynekologii od Heleny Máslové a pak ještě kousek dalšího o terapeutickém přístupu k depresi od Honzy Roubala. A děti byly spolu. Nejdřív vyráběly voskové tabulky, pak Toník uspořádl divadlo a všem rozdal role, s Andělkou si pustili audio Děti z Bullerbynu, Josífek pak na pohovce sám usnul. Toník s Andělkou si skládali magnetickou stavebnici, zavřeli se vedle. Až před spaním byl křik - Toník řekl Andělce “knedlíky” odvozené od řeckého "Anděliki", což víme, že ji rozčiluje. Jinak s obdivem koukám na ty tři nezralé děti,...

Dnes máme naplánovaný celodenní výlet. Do Delf, jehož archeologické naleziště plné chrámů, svatyní, jednoho divadla a atletického stadionu, je zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.  Ráno se nám ale nechce spěchat. S dětmi dohráváme ze včerejška rozehrané Osadníky a potom se Toník s Andělkou pouští do výroby voskových tabulek - roztavený vosk ze zapálených svíček slívají do plastového kelímku zpola naplněného vodou a jakmile mají kolo na povrchu hladiny pokapané, vyjmeme voskovou tabulku. Do ní pak párátkem cosi píší. Toník například: “Řecko. Moře je skvělý, můj nejoblíbenější řecký bůh je Poseidon, bůh moří. Toník.” Takto se kdysi psalo i ve starověkém Řecku.  Když už máme i po kafíčku, vyrážíme. Cesta trvá hodinu a půl, Josífek v autě usíná a my čteme řecké báje a pověsti, tentokrát o Héraklovi.  Delfy jsou situované uprostřed kopců. Vyjíždíme serpentiny a jsme tam. Výhled je dech beroucí. Prvně jde Pavel koupit vstupenky. Prodavačka: “Potřebuji vidět ...

Pátek. Dnes Pavel pracuje, Toník má domluvený hovor se spolužáky, Andělka s Josífkem při něm chtějí pomoct. V osm snídáme a ladíme společně detaily nadcházejícího telefonátu - Toník má připravený kvíz a vypracovaný celý papír o řecko-perských válkách, taky jsme nakreslili do sešitu vojáka Sparťana a vojáka Peršana, aby děti viděli jejich typickou zbroj a zbraně. V půl desáté se spojujeme. Je to milý. Spolužáci jsou z kvízu nadšeni, vědí, že Řecko je v Evropě, že na půl člověk a na půl kůň je kentaur a taky že kyklop má jen jedno oko. Tipnou si zvíře, které mají Atény ve znaku. Válečnictví zajímá hlavně kluky. Taky se děti Toníka sami ptají - jestli tu je teplo, jestli se koupe, jestli nám tu pršelo. Za deset dní je už je Toník u vás!  Pak musíme na pláži zkontrolovat zase ty gigantický mušle. Panejo! Zas tu jsou! Pavel mi šeptá, že jich děti posbíraly po všech plážích už tolik, že jim bude muset půlku vyhodit, přece to celý nepovezem domů. Říkám mu, že to jim nemůže udělat a z jeho...

Ráno nám tu zase svítí sluníčko. Andělka připravuje snídani klukům. Toník pokračuje v projektu připravit se na zítřejší hovor se spolužáky. Má sám vyplnit třicet minut prostoru. Taky začal opisovat některé řecké báje a pověsti, líbí se mu hlavně Iáson a zlaté rouno, sleduje vztahy mezi někdejšími řeckými bohy a jaké jsou jejich schopnosti. Po včerejší krizi přichází katarze. Na pláž dnes vyráží jako první Pavel. Do vln rozhazuje mušle, které našel sesypané kdesi na hromádce v koutě dvora. Usoudil, že je nikdo nepotřebuje. A že naše děti z nich budou mít radost. “Moře na tomto místě každou noc záhadně (!) vyplaví obrovské mušle v nevídaném množství”, vypráví před dnešním plaváním dětem. A než jim stihnu pomoct do plavek, lovení mušliček může začít. "Ty brďo, to není možný, ty jsou gigantický!", raduje se Toník a i když by po dvaceti minutách už nejradši šel z vody ven, vždycky znovu se vrací a loví další a další. Pavel říká, že nevidí mušle, ale peníze. Chce je po návratu domů...

Středa, náš pracovní den. Takže, znáte to. Od šesti do tří Pavel, od čtyř do osmi já. Dopoledne je zataženo a větrno. Na pláž se nám nechce. Škola se Toníkovi dělat nechce. Kamkoli jinam se vzít děti na výlet bojím. Jsou tu toulaví psi. Frustrace na všech stranách. Cokoli ve všeobecné náladě vykomunikovat, je velice obtížné. Mezi dětmi vládne napětí. Nakonec se nám podaří zahrát si jednu hru anglicky a mrknout na cosi v písance. Taky s Veru, průvodkyní ve SCIO, domlouváme, že v pátek Toník zavolá celé třídě, má představit nějaké své zážitky, Řecko a říct, jak se mu daří učit. Aspoň pro tenhle telefonát si Toník sám začne připravovat kvíz s otázkami jako: "Čeho bůh je kyklop?" a směje se, že je to chyták, že ničeho, samozřejmě. Uvidíme, jestli spolužáci budou znát správné odpovědi.  Ono to asi jako někdy přijít muselo. A je to v pořádku. Pavel mi pořád připomíná, že domácí úkoly jsou nervy pro všechny rodiče. Mít je poprvé po třech týdnech je vlastně výhra.  Zároveň situace př...

Dobré ráno! Dnes chci nechat vyniknout Toníkův popis tohoto dne. Sice opomíjí dopoledne, které jsme věnovali zejména škole, protože bylo - poprvé za celé Řecko zataženo - ale to hlavní zmiňuje, a sice odpolední výlet do Thermopyl.  Po včerejšku totiž pokračujeme v návštěvě významných bojišť, dnes fascinováni někdejší odvahou tří set Sparťanů (a asi sedmi set dalších Řeků) bránících úzkou pěšinu proti mnohonásobné přesile. Odhaduje se, že Peršanů bylo asi dvě stě tisíc. A i když nakonec zvítězili, stalo se tak jen díky zradě jistého Efialta z Málidy, který v noci Peršanům ukázal pěšinku v horách, po níž speciální oddíly Xerxese - takzvaní Nesmrtelní - přešli, Řekům vpadli do týla a všechny pobili. Vítězství však vykoupili asi dvaceti tisíci padlými. Dozvěděli jsme se také, odkud pochází výrok “come and let them”, který mají děti na tričkách pořízených ve Spartě. Údajně jej použil Leonidas, spartský král, když po něm perský posel vyžadoval složení zbraní. Viděli jsme i kamennou desku...

Poslední den v hlavním městě Řecka. Ten se musí pořádně využít! A protože Toník vstává každý den tak o dvě hodiny dřív než ostatní děti, naplánují si s Pavlem vyjížďku na kole na kopec Lykavitos, odkud je krásný rozhled na celé město a zažít tu východ slunce bude bomba. Vycházejí z hotelu v šest a jakmile se za nimi zabouchnou dveře, zbytek rodiny je vzhůru. No, nic.  Čekání na snídani je pro nás tentokrát opravdu dlouhé. Aspoň máme skutečný hlad, když se vydáváme s dětmi dolů a nabíráme si první kolo dobrůtek. To už jsou tu i kluci. Vypráví nám o příkré cestě do kopce, kapličce a zvonici na vršku, vycházejícím slunci. Po cestě znovu viděli náměstí Syntagma i s pochodujícími vojáky a nejstarší byzantský kostelík v Athénách. Mezitím jdeme s talířem pro druhé, třetí kolo jídla, odvážlivci i pro čtvrté. Děti si užívají melouny. Nahoře je pobaleno, já chci ještě naposledy posedět pod Akropolí. Starší dvě děti chtějí se mnou. Během deseti minut sedíme u Herodionu a Akropole je přímo nad...

Ráno se nejvíc těšíme na snídani. Podává se před hotelem v zastřešeném podloubí ulice, výhled mám rovnou na kontejnery přetékající odpadky, různé papírky jsou i pod stoly určenými k snídani. Naštěstí aspoň připravené jídlo je moc dobré. Řecký salát, vajíčka, párek, sýry a šunky, cereálie, mléko, oříšky, ovoce, sušenky a sladké pečivo. Sedíme tu hodinu a půl. Dětem dáváme instrukce, že další jídlo bude až večeře a že se musí najíst na celý den. Andělka si dokonce odnese jeden croissant jako svačinku, myslím, že jsme připraveni.  Plán je začít Akropolí. Nemůžu se dočkat. Akropole! Jsme u ní za chvilku. Je tu rozhodně nejvíc lidí, co jsme dosud na cestě Řeckem potkali. Vstupenky dostaneme až na dvanáctou hodinu, to je trochu překvapení, ale co naplat, dřív do vysokého města (acro = vysoké, polis = město) nemůžeme. Takže máme hodinu a půl neplánovaného volna. Co s tím? Kousek odtud je areopág, vyvýšená skála, odkud v roce 54 pronesl své kázání k Athéňanům svatý Pavel. Jednalo se tenkrá...

Tak a je to tady. Jedeme do Atén! Pro mě je tohle město už od gymplu prostě magické. Tolik jsem o něm četla a učila se. Ty myšlenky, které zde vyrostly, hodnoty, demokracie! Představuji si taky tu skvostnou architekturu. Lázně. Prostě centrum vzdělanosti a ušlechtilosti.  "Hani? Našel jsem v Aténách celkem levný ubytování v centru! Pojď se na to podívat, než to zarezervuju," volal na mě před pár dny Pavel. Společně procházíme fotky i popis. Zdá se pěkný! Ještě recenze. Píšou, že je byt moderně vybavený, v dobré lokalitě, jenom že ti švábí vylézající z odpadu by chtěli pořešit. WTF! To musí být nějaká náhoda, mrknem na další nabídku. Bla, bla bla, dva švábi v kuchyni. Pryč s tím. Další recenze zmiňují odpadky, nebezpečnou lokalitu, hmyz. Začínám se děsit. Nakonec se s Pavlem domluvíme, že se budeme orientovat při výběru na hotely. Klidně si i připlatíme. Hotely si přece nemůžou nějaký šváby dovolit, ne? Posléze zužujeme výběr na tři místa, do dvou píšeme mail, protože na jejic...

Budíček! Vstáváme tu klasicky ještě za tmy. Ale protože tenhle apartmán má na rozdíl od svých předchůdců kávovar, dá se to zvládnout, tedy až od osmi hodin, protože s Pavlem dodržujeme jasný cirkadiální rytmus. V osm jsem ale připravená na program s třemi mrňousy.  Společně začínáme číst novou knihu. V pořadí už třetí spojenou s Řeckem. První byla jakási poměrně pitomá detektivka pro děti, ve které jsme poprvé narazili na pojmy jako agora, demokracie nebo filosofie. Druhá kniha byla už beletristickým dílem, které vrcholilo událostmi bitvy u Maratónu. Hlavní hrdina chvíli pobyl i mezi Peršany. Jeho otec byl ostrakizován. Věštbou celý příběh zastřešila Pýthie v Delfách. A teď máme před sebou je gamebook, v němž se v ději posouváme prostřednictvím znalostních otázek. Víte kolik úkolů splnil Héraklés? Kdo vládl v paláci Knossos na Krétě? A kdo nakonec rozťal gordický uzel? Moje děti jo! Ležíme v tom podstatnou část dopoledne a před obědem máme gamebook hotový.  Na oběd máme zase r...

Čtvrteční dopoledne plyne jako každé jiné. Ráno aspoň trochu školních povinností. Jakmile začne být horko, jdeme na pláž, koupeme se, sbíráme mušličky. Taky jsme dnes udělali z jednoho místního poloostrova ostrov! Ty mozole mi za to stály. Místní na pláži (jediní dva) se na mě sice dívali jako na úplnýho blbečka, co jim ničí kus pobřeží, ale když máte kolem sebe děti, co sem tam taky kopnou do země, tak si to můžete dovolit.  Dáváme si rychlý oběd.  A pak už vlastně jen čekáme na Pavla, až dopracuje. Odpoledne máme naplánovaný výlet do Nafplia. Do velkého města potřebujeme hlavně nakoupit, protože, jak jsme pochopili, najít v Řecku obchod v menších vesnicích by snad mohl být jeden z úkolů pro Hérakla a potom Nafplio podle všeho opravdu stojí za návštěvu - mezi lety 1829 až 1934 bylo dokonce hlavním městem Řecka. Dominuje mu pevnost na nedalekém návrší. Známý je taky ostrůvek, který je vidět z místního přístavu, na němž v minulosti bydlívali městští kati.  Parkujeme na str...