#den4: Katákolo. Náš soukromý kousek ráje

Představte si dům, terasu, za ní krátkou zahradu se stromem, na který hlavně Andělka ráda leze, branku a pak už jen písek a moře. Takové je naše první řecké ubytování. Na pláži, která se táhne kilometry nalevo i napravo nikdo. Z terasy vidím na děti dovádějící ve vlnách. Na Andělku prodávající zmrzlinku z písku. Na Toníka, co staví Gondor. Na Josífka, co mezi nimi běhá a něco jim roztomile žvatlá. 

Chci aby tyhle okamžiky nikdy neskončily. Zároveň ale vím, že potrvají jen chvilku. Tady si víc než kde jinde uvědomuji, že moje děti nebudou dětmi na vždy. A i když se na všechny další etapy těším, vnímám u sebe melancholii - je tu a je velice silná. Vede mě k tomu naplno si užít každý jejich pohyb, úsměv, každou potřebu, s níž se na mě obrací, jakoukoli jejich emoci. Jsou tak jedineční! 

Společně vyrážíme poděkovat za naši měsíční výpravu do chrámu svatého Mikuláše, který stojí v nedalekém centru městečka Katákolo. Je to pravoslavný chrám, v němž se bohoslužby údajně už dávno neslouží, a protože místnímu písmu ani řeči nerozumíme a nejsme schopni dohledat nedělní bohoslužbu, pomodlíme se tu spolu s dětmi sami. Potom se vydáváme prozkoumat dětské hřiště na náměstí. Shodou okolností se tu koná festival spojený s dobíháním nějakého vytrvalostního běhu, dětem řeknu, že je to maratón, o kterém jsme toho společně dopředu tolik četli. Najednou všechno dostává konkrétní rozměry. Jsou nadšeni. O chvíli později pod palmovými stromy vystoupí dokonce krojovaní rodáci a zatančí několik národních písní. Ty jejich boty! Mají takovou legrační bambulku! Úplně stejnou jako v té knize o Řecku, kterou zde společně přetváříme na jakousi improvizovanou kroniku. 

Do konce dne pak už jen sbíráme mušličky, koupeme se a jíme.