#den2: Moře, víno, odpočinek

Dnes máme odpočinkový den. K pláži to máme z našeho domku asi sto metrů. Hned ráno sbalíme plavky a ručníky, Pavel popadne dvě zahradní lehátka a jdeme na písek. Teplota je 25 stupňů Celsia, voda má 23. Na konec října solidní.

Děti sbírají mušle a staví hrady, lopatky nemají, tak jen tak, rukama, jde to dobře. Všichni plaveme, dokonce i já. Slaná voda krásně voní. Na břehu moře se modlím radostný růženec. Popocházím po písku, koukám pod nohy a najednou mě napadne, že bych si mohla říct o nějakou krásnou, velkou mušli na znamení toho, že všechno bude zase v pořádku. Nikde nic. Domodlím se. Pořád nic. Přiběhne Andělka a chce mě odtáhnout pryč, ale vysvětluju jí, že chci jít ještě chvíli po břehu, že tu možná na mě čeká nějaká super mušle. Nic. Andělka běží přede mnou a najednou ji slyším křičet: „Poklad!“ A opravdu. V písku je tu z mušlí, které jsou rozhodně ty největší, jaké jsem na této pláži viděla, vyskládáno srdce a uvnitř je křížek. Těch mušlí je tu aspoň čtyřicet. To mi přijde opravdu jako poklad. Pro mě. A to já chtěla jen jednu.

Z pláže zamíříme domů, nakoupíme, uvaříme. Najíme se a jdeme zpět k moři. Je skoro večer, když se rozhodneme vydat se ještě k hradu, který vidíme z našeho koupacího místa asi tři sta metrů dál po pláži. Je jako z dobrodružství Správné pětky, volají děti. I přes zákaz vstupu ho prošmejdíme, přesně tak, jak by to udělal Julián, Dick, George a Anna. Koukáme do vrchních oken, jestli tam někoho nevězní. Zdá se, že ne.

Pomalu se uklidňujeme, propojujeme, relaxujeme.