Ráno se nejvíc těšíme na snídani. Podává se před hotelem v zastřešeném podloubí ulice, výhled mám rovnou na kontejnery přetékající odpadky, různé papírky jsou i pod stoly určenými k snídani. Naštěstí aspoň připravené jídlo je moc dobré. Řecký salát, vajíčka, párek, sýry a šunky, cereálie, mléko, oříšky, ovoce, sušenky a sladké pečivo. Sedíme tu hodinu a půl. Dětem dáváme instrukce, že další jídlo bude až večeře a že se musí najíst na celý den. Andělka si dokonce odnese jeden croissant jako svačinku, myslím, že jsme připraveni.
Plán je začít Akropolí. Nemůžu se dočkat. Akropole! Jsme u ní za chvilku. Je tu rozhodně nejvíc lidí, co jsme dosud na cestě Řeckem potkali. Vstupenky dostaneme až na dvanáctou hodinu, to je trochu překvapení, ale co naplat, dřív do vysokého města (acro = vysoké, polis = město) nemůžeme. Takže máme hodinu a půl neplánovaného volna. Co s tím? Kousek odtud je areopág, vyvýšená skála, odkud v roce 54 pronesl své kázání k Athéňanům svatý Pavel. Jednalo se tenkrát údajně o jeho první vystoupení mimo židovskou komunitu. Z areopágu je krásný výhled na řeckou agoru a město za ní. Ale na hodinu a půl to tady není. Posouváme se dál na vršek Pnyx, kde se v antických Athénách hlasovalo o politických a dalších záležitostech - hlavní dějiště řecké antické demokracie. Tady byl ostrakizován Oloros z knihy, kterou jsme četli. Víme taky, že hlasovací právo v Athénách měli jenom její občané, muži nad osmnáct let, ostatní byli z dění na vršku Pnyx vyloučeni. Ptám se dětí, proč si myslí, že hlasovací právo bylo a dodnes často je omezeno věkovou hranicí. Prý je to jasný, děti by mohly volit úplný blbosti, dívá se na mě pohoršeně Toník. Dobře. Pojďme si to předvést v praxi. Půjde o hlasování ohledně kina na dnešní večer. Tým maminka a tatínek hájí názor - nebude pohádka - a děti názor - bude pohádka. Toník chce nejdřív připravit argumenty. Sedají si s Andělkou pod strom a sepisují to, co by nás mělo přesvědčit hlasovat pro jejich stanovisko. My s Pavlem máme udělat totéž. Pak se přednesou projevy. Naším ústředním argumentem je, že jsme tu jen jeden plný den a nechceme ztrácet čas koukáním na pohádku, která se dá pustit kdekoli jinde. Děti argumentují, že pohádky mají jen vzácně a Athény jsou právě dobrá příležitost. Nakonec vzniknou dva kompromisní návrhy - pohádka s popcornem zítra (rodiče musí koupit popcorn) nebo dvě pohádky od zítřka kdykoli a děti si určí kdy. V následném hlasováním vítězí varianta číslo jedna. Sněm je rozpuštěn.
Neodpustím si na tomto místě pedagogickou vsuvku. Tento druh učení považuji za mimořádně efektivní - na místě, kde se kdysi odehrávala demokracie, si ten proces zopakovat s tématem, který je aktuální pro nás, naše děti. Jak se do toho položili! A jak z toho procesu něco získali, myslím, že jsme všichni měli nezapomenutelný zážitek.
Teď už je ale čas konečně vyjít na Akropoli. Fronta je teda delší než ta skála sama, ale do patnácti minut jsme uvnitř. První, na co se nám naskýtá pohled je Herodeion, divadlo, které nechal v roce 161 postavit Heródes Attika na památku své zesnulé manželky. Přibližně sto let po svém postavení bylo divadlo vypleněno a až v minulém století rekonstruováno, proto se dnes mohou konat koncerty a různé benefice. Řada lidí nás už ale nese dále k dosud zachovalému vstupu na Akropoli, bráně Propylaje. Kameny v dláždění jsou ošoupané, jak tudy už tisíce let chodí davy lidí. Děti samy pojmenovávají různé druhy sloupů, které vidí okolo. A už se nám otevírá pohled na Akropoli. Ve středu Parthenón, samozřejmě, chrám bohyně Athény ve vrcholném dórském stylu. Mimochodem včera v autě jsme se poučili, jak Athény podle řecké mytologie přišly ke svému jménu - údajně o vládu nad městem bojovala bohyně Athéna s Posseidonem, vládcem moří. Rozhodnout měl dar, který jim bohové určili, aby donesli místním obyvatelům. Posseidon holí přiměl skálu, aby z ní vytryskl pramen vody. Byla však slaná, a proto byla Athéňanům k ničemu. Athéna potom darovala obyvatelům olivu, strom, který dokáže snést i drsné podmínky a lze ho pěstovat i v nehostinné řecké krajině. Vyhrála Athéna, a tak tu teď můžeme obdivovat její chrám. Obcházíme ho ze všech stran dokola. V jedné části vidíme jasně narušenou architekturu, chybí hlavice sloupů i střešní zdivo - to benátský kanón odpálil roku 1687 tureckou munici uloženou v chrámu a dosud téměř dokonale zachovalý div klasické architektury nenávratně poškodil.
Po Parthenónu se na Akropoli dostáváme i k Erechtheionu, dalšímu chrámu, který je dominantou aténského návrší. Smějeme se sloupům, které jsou otesány do tvaru žen, takový styl tedy neznáme.
Je pomalu čas opustit Akropoli, poslední pohled a potom skrz Propylaje dolů. Domlouváme se s Pavlem, co dál. Já chci strašně moc vidět agoru. A tak se vypravujeme směrem k této památce. Opět skrze uličky zaplněné krámky, Andělka si pořizuje malý prstýnek ve tvaru trójského koně a taky zlatou čelenku. Zůstatek peněz - jeden a půl euro.
Když dorazíme k agoře, otevře se před námi pohled na jednak původní agoru, to znamená na zemi rozházené kamení (v podstatě), dále byzantský kostelík a zejména stou (sloupořadí) rekonstruovanou podle dobové předlohy americkými archeology. V současnosti stoa schraňuje sbírku historických předmětů. Fascinující nám s dětmi přijdou zejména střepy, na nichž jsou vyryty jména jako Periklés, Sókratés nebo Kimon. Prostřednictvím střepů z rozbitých džbánů se v antickém Řecku hlasovalo (víme, že Perikles byl zvolen vůdcem Atén a po řecko-perských válkách obnovil Akropoli, Sókratés byl hlasováním odsouzen k smrti a Kimón byl ostrakizován). V původní stoe se potom nacházely zejména obchody a úřady.
Vzhledem k tomu, že nám na agoře Josífek usíná v náručí, máme prostor si vše řádně projít. Tedy hlavně já, co si budeme povídat. V komplexu se nachází i dosud nejzachovalejší chrám z antické doby, takzvaný Héfaistův chrám, který obdivujeme ze všech stran. Skutečně u něho můžeme vidět nejen sloupořadí po bocích chrámů, ale také vstup do vnitřní komory, kterou jsme dosud na žádné památce neviděli zachovalejší.
Josífka necháváme prospat asi hodinu. Pak ho zvedáme do náruče a jdeme s ním zpět na hotel. Brzy se na nás směje a definitivně se probere, když si v jednom krámku prosadí koupi sparťanského meče. Jaká by to byla spravedlnost, že děti dostali od nás a babičky dohromady patnáct auro a on by si koupit nemohl nic?
Jo, a ještě si pořizujeme všichni trička z Athén. Už se mi z těch výdajů popravdě točí hlava, nemám to ráda. Ale berme to jako památku. A taky jako neoddiskutovatelný znak, že jsme tu turisty.
Je kolem šesté, když dorazíme na hotel. Pavel jde hledat ještě restauraci, kde bychom se mohli navečeřet. Na recepci si nechá poradit místo s řeckou kuchyní asi pět minut od ubytování, a tak už v půl sedmé - poprvé od snídaně - jíme. Já ochutnávám musaku, tradiční zapékaný pokrm sestávající se z vrstev brambor, mletého masa, lilku a bešamelu, zbytek rodiny si poručí gyros. Nazpět Pavel s Andělkou jdou ještě zkontrolovat auto (je tam i s věcmi!) a berou si pro ranní dobrodružství, které si namysleli, s sebou koloběžku, já se zbytkem výpravy mířím na hotel. Je to vlastně pořád rovně asi pět set metrů, takže jsme pořád v centru, ale ten binec, otevřené nebo pootevřené kanály, vybydlené domy, vůbec nevypadají, že by za asi osm minut chůze měla přijít Akropole. Asi dneska budu mít zase neklidnou noc plnou pravidelných kontrol hmyzu na ubytování. Držte mi palce.
Comments
Post a Comment