#den 17: Atény. Syntagma, Diův chrám a mše

Tak a je to tady. Jedeme do Atén! Pro mě je tohle město už od gymplu prostě magické. Tolik jsem o něm četla a učila se. Ty myšlenky, které zde vyrostly, hodnoty, demokracie! Představuji si taky tu skvostnou architekturu. Lázně. Prostě centrum vzdělanosti a ušlechtilosti. 

"Hani? Našel jsem v Aténách celkem levný ubytování v centru! Pojď se na to podívat, než to zarezervuju," volal na mě před pár dny Pavel. Společně procházíme fotky i popis. Zdá se pěkný! Ještě recenze. Píšou, že je byt moderně vybavený, v dobré lokalitě, jenom že ti švábí vylézající z odpadu by chtěli pořešit. WTF! To musí být nějaká náhoda, mrknem na další nabídku. Bla, bla bla, dva švábi v kuchyni. Pryč s tím. Další recenze zmiňují odpadky, nebezpečnou lokalitu, hmyz. Začínám se děsit. Nakonec se s Pavlem domluvíme, že se budeme orientovat při výběru na hotely. Klidně si i připlatíme. Hotely si přece nemůžou nějaký šváby dovolit, ne? Posléze zužujeme výběr na tři místa, do dvou píšeme mail, protože na jejich standardní pokoj je nás moc. Jedno z nich den před odjezdem rezervujeme. Na dvě noci za pět lidí asi tři a půl tisíce i se snídaní, to je fakt dost málo na to, že je to asi minutu k výhledu na Akropoli. Panejo, tam budou ti švábi, žejo? 

V den odjezdu nás balím do jedné tašky. Tu budeme brát s sebou, zbytek plánujeme nechat v autě. Děti s Pavlem se jdou naposledy vykoupat, sbohem pláži a jedem. 

Do Atén musíme přes takzvanou korintskou šíji, průplav dlouhý asi šest kilometrů, který tu byl uměle zbudován asi před sto lety. Plány na jeho stavbu prý existovaly už před naším letopočtem. Zastavujeme tu dvakrát. Jednou necháme ze strany připlazit se k průplavu i děti. Impozantní! 

V centru Atén jsme brzy odpoledne. Nějakou dobu hledáme parkování. Na nějaké placené zóny se tu nehraje ani omylem. Kde se vmáčkneš, tam stojíš. Na hotel s sebou bereme Pavlovo a Toníkovo kolo, oba notebooky a největší cennosti, jednu tašku oblečení. Každé dítě nutně potřebuje ještě polštářek od babičky. Zbytek snad najdem za dva dny tam, kde jsme ho nechali. 

Fuj, to je ale špinavý město! 

Hotel naštěstí vypadá fajn. Teda, hotel, dole otevřená místnost z každé strany do ulice, pult a výtah. Schody do patra, tři pokoje kolem zábradlí a další patro. A další. Máme pokoj číslo devatenáct. Jedna místnost, záchod se sprchou, balkón. "To je všechno?" ptá se překvapeně Andělka a obsazuje patrovou postel. Já jsem ráda, že prostoru pro úzkostné kontrolování hmyzu nemám moc. Teď dobrý, uvidíme večer. 

Chvíli odpočineme. Je ještě dost brzo, pojďme vyrazit do města! Pavel našel katolickou mši s nedělní platností v angličtině, jasný cíl naší výpravy. Musíme z naší čtvrti Plaka nahoru, po cestě máme komplex s Diovým chrámem, potom Zappeion, national garden a Syntagmu. Trasa vymyšlena. Jdeme. 

V podstatě hned u hotelu se nám otevírá výhled na Akropoli. Ona tu skutečně je! Zapomínám na šváby a zase miluju Atény. Míjíme spoustu krámků a nabídek místních určených turistům. Míříme k chrámu Dia Olympského. Zpoplatněno. To jsme si mohli myslet. Nemáme tolik času, abychom to dneska všechno prošli. Koukáme na chrám přes plot, hned vedle leží sloup, který se zřítil při zemětřesení v roce 1852 a při pádu se rozdělil na mnoho pravidelných oválů, z nichž se dnes můžeme učit o někdejším řeckém stavitelství. Na chvíli se fascinována dívám. Unikne mi, že děti se dostaly dovnitř. Cože? Jak? Brána je daleko, panejo, oni se protáhli mezi příčkami toho železného plotu! To jsou záškodníci! A taky chytroušci miloušci, dáváme jim mobil do ruky, ať natočí video a udělají pár fotek.Však co. Děti na řeckých památkách stejně neplatí, žádnýho podvodu se nedopouštíme a ještě k tomu máme obrovský zážitek. 

Jakmile se té situaci dost nasmějeme, vyrážíme dál. Přes Zappeion, který je moderní budovou využívanou pro koncerty a různé ceremonie se posouváme do parků, paradoxně skoro jediné větší ploše zeleně ve městě. Před vstupem dlouho pozorujeme želvy v místním jezírku. Pak nás odchytne další domorodec. V ruce drží balónky nafouklé héliem. Cítím průšvih. A taky že jo! Andělka uvaluje dalších svých pět (!) euro a z celkových patnácti je na polovině. I přes jednoznačně podaný názor Pavla ji ale obdivuji, svůj balónek Minie si umí užít. Běhá, směje se, povídá si s balónkem a dává mu různé pokyny. Projdeme celým parkem a začínáme hledat místo, kde se navečeříme. Pavel chce konečně ten gyros!! Jako by se po něm ale země slehla. Už si začínáme myslet, že řecký gyros je jen mýtus, když tu nacházíme pult vsazený do úzké uličky s několika stolky před ním. Objednáváme řecký salát a dva gyrosy do ruky, jeden velký na talíř. Mňam! Ale už moc nestíháme mši. Rychle, velí Pavel, Josífka nahazuje na koňa a jdeme zostřeným tempem hledat kostel Dionysia. "Ah! Tady to je!" konstatuje Pavel po chvíli a my se protlačujeme zaprášení a s nafouklou Minie na provázku mezi vyšňořenýma košiláčama a dámami v černých šatech na podpatcích. Uvnitř se nic neděje. Skoro to vypadá, jako by snad právě něco skončilo! Sedíme tu asi pět minut, pak pochopíme. Katolický kostel Dionysius je o dvě ulice dál. Promiňte pánové a dámy, musíme jinam. Otáčejí se za námi ještě když už mizíme za rohem. Do správného kostela dojdeme v průběhu prvního čtení. Konečně! Jsme ve svém. 

Po mši se vracíme cestou přes náměstí Syntagma. Je už tma. Prostoru vévodí budova starého královského paláce, která je od roku 1934 sídlem řeckého parlamentu. Před budovou vidíme stráž oblečenou v tradičním stejnokroji, už zase ty srandovní bambulky na nohách! Ale je tu teda moc lidí. Očividně jdou pařit. Však je taky sobotní večer. Mizíme pryč. Vede nás Pavel s neochvějným orientačním smyslem, aby nás o deset minut později ... vyvedl opět na náměstí Syntagma. A tak jsme si ho prohlédli hned dvakrát! Heč, kdo to má. I když unavené děti by zde volily jiné heslo. 

A teď už rovnou do hotelu. Proplétáme se uličkami Plaky, starobylé aténské čtvrti s množstvím krámků pro turisty. Doslova narážíme do byzantského kostelíka z dvanáctého století, ten jsme vlastně taky chtěli vidět! Děti chtějí ještě šitou kapsičku za jedno euro. Tentokrát si ji přeje i Toník. Zastavujeme se před jedním z krámků. Vybírám ji spolu s dětmi. Josífek si mezitím čupne před obchod. Teda, víte co? Toník o tom vlastně napsal sloh! Tady to je. Jo, a smát jsme se přestali až na hotelu. 

Konečně sem se dočkal už to je tadi prvni den v 

atenach tři kilometri a pak sme

šli asi kilometr a pul bez přestavki

až pak sme šli kilometr z přestavkama

a na poslednim useku sem si a taki

Anďelka vibirali

peněženki a tatinek mezitim

sundal josivka z koňa a on si čupl

a hodil tam bobana ale bil mali

mi sme tam koupili dvě peněžnki a

šli sme a pak taťka řekl josifkovi 

ti čuraš on řekl možna kadim no

tak richle pod strom a josifek na

to mate plinku maminka řekla ne

tak se pokadim ja sem spustil smich a

tak sme utikali dom až sme dorazili

tomu řikam pohoda ne jak taťka bloudi

po ulicich a vičistim si zubi a gdiž sem

usinal tak snil o tom že už pozitri

budu u moře louči se s váma

Tonik

P.S.: V noci žádní švábi, kontrolovala jsem to tak sedmkrát. Moc jsem se teda nevyspala. Ale nic po mě nelezlo, ufff.