#den10: Apollónův chrám v Bassai a hory

Dnes se přemisťujeme od moře do hor. Poslední snídaně na naší terase, poslední kafe, ještě zaházet asi sto metrů rozvrtaného pobřeží do původní podoby a jedem. Hodinu a půl cesty to máme k chrámu Apollóna v Bassai, památce UNESCO, a pak ještě další dvě hodiny do horské vesnice Anavryti, která je umístěna strmě nad městem Sparta a v níž budeme mít tři noci k dispozici tradiční kamenný dům. 

Poměrně záhy začneme stoupat místními klikaticemi do hor. Asi jsme si na ty cesty už zvykli. Občas sice narazíme na neočekávaný přechod asfaltu na polňačku, spadané kamení, neexistující svodidla, ale vyhýbat se v klidu zvládáme protijedoucím vozidlům na nejroztodivnějších místech, takže cajk. Kolem poledne dorazíme na opuštěné parkoviště nedaleko starověkého chrámu. Prokazatelná výhoda cestování v říjnu - po zaplacení vstupného stojíme před tím divem antické architektury sami. Dopředu jsme si s dětmi načetli, že chrám byl postaven v pátém století před naším letopočtem a že jeho architektem byl jakýsi Iktin, který postavil také Parthenon v Athénách. Údajně se tu snoubí všechny tři styly řecké architektury, a tak společně hledáme různé hlavice sloupů. Vidíme nakonec ale jen ty dórské, protože iónské stojí snad někde uvnitř a tam zcela nedohlídneme a jediný korintský sloup, co kdysi zdobil střed chrámu, byl odvezen kamsi do muzea. 

Dnes je celý chrám zabalen ve velikém stanu, aby odolal nepřízni počasí. Kolem jsou rozmístěny různé kameny, které archeologové postupně doplňují do různých míst chrámu jako obrovské 3D puzzle. Pro děti právě kameny skýtají vynikající místo k přestřelce. Pif. Paf. Pak se sbírají žaludy, klacíky. Vleze se sem i edukační okénko o archeologii a o tom, jak byl chrám v roce 1765 znovu objeven. 

Musíme uznat, že je to tu působivé. 


Teď vzhůru na naše ubytování! Teda, nejprve spíš z hor dolů, pak chvíli po dálnici a pak zase do obrovských kopců. (Andělka: “A tady není sníh? Já myslela, že tady bude sníh a že budeme lyžovat!”). Když dorazíme, okolní příroda nám vyrazí dech. A ten výhled z terasy! Zavřu oči a v rychlosti si projíždím krátké meditační cvičení, v němž se člověk postupně soustředí na všechny své smysly. Ten klid! Ten vzduch! To ticho s občasným zaskřehotáním ptáka! Tady se nedá jen tak sedět. Musíme na procházku ještě teď večer po rychlé večeři. Jdeme s dětmi menší okruh. Míjíme kamenné domy ve vesnici, místní kostelík a jdeme do kopců, koukáme po té džungli kolem a Pavel googlí, jestli tu žijí medvědi. Naštěstí prý ne. Na zítřek si ale přibaluje večer do batohu pepřák, jeden prý neví, co nás může potkat. Já bych řekla, že něco prímovýho zas. 

A ještě poznámka pod čarou: začínám pozorovat první prokazatelné přínosy této dovolené. Být takto bezvýhradně spolu, je velice úzdravný a léčivý proces. Bez kamarádů, kroužků, školy nebo školky. Jenom spolu. 
Především, vidím jasné změny v rodinné dynamice. Vidím ústup frustrace. Vidím, jak si spolu všechny tři (nezralé!) děti hodiny hrají, vymýšlejí divadýlka, sedí nad deskovkami, pomáhají a ustupují si. Večer si zalezou do postele a chtějí spát vedle sebe. Vysvětlení tohoto nabízí například Neufeldova vývojová teorie, která mluví o tom, že jeden z největších zdrojů alarmu v dětském životě je separace. Tu jsme na společné dovolené eliminovali na nulu. Nemusím se tak soustředit na zpracování dětských pocitů po návratu ze školy, školky, po hádce s kamarádem. Mám energii na jiné věci. Přemosťuji k sobě jednotlivé členy rodiny. Přirozeně se posilují vztahy na různých úrovních (děti mezi sebou/ já a děti/ Pavel a děti/ já a Pavel). Společně zažíváme jedinečné okamžiky, smějeme se a tohle všechno konstituuje úplně jiný kruh, než jaký je při nejlepší vůli možný doma. 
Dále vidím, že mi ustupuje úzkost ze zdraví. Ještě ve Skopji se mi zdálo, že mi našli zhoubný nádor v močovém měchýři a že si ho nechám vyoperovat v Řecku, abych zbytku rodiny nekazila (!) dovolenou. Ten sen je hodně symbolický. Přesně zachycuje procesy na tělesné i psychické úrovni, jimiž procházím. Posledních několik měsíců (s přestávkami vlastně tři a půl roku) jsem se pořád pozorovala. Výsledkem bylo, že jsem byla neustále znejištěná ohledně stavu nějaké části těla a měla pocit, že není (nejsem) v pořádku. Úzkostně jsem se snažila zbavit určitých vzorců, jimiž nevědomně celý život žiji (v posledních letech tedy vědomně), a které opakovaně ve výzkumech vycházejí v souvislosti s rakovinou a dalšími závažnými onemocněními. Studuji k tomu už dlouhou dobu různé zdroje. Tady mám napřiklad knihu Myth of normal. Dalším dobrým zdrojem je kurz Emoční tělo od Honzy Vojáčka. Každopádně tady konečně pozoruji změnu. Strach ustupuje do pozadí. Už se donekonečna neanalyzuji. Konečně jen jsem. Nic víc a nic míň. Jsem mezi nejbližšími, kteří spolu utvářejí kvalitní vztahy. 
Dala by se o tom napsat kniha, snad někdy později, teď už jenom dobrou! 

Comments

Popular posts from this blog

#den1: Konečně dovolená!

#den14: Procházka sicilskou Nekropolis

#den 18: Athény. Akropole, agora, areopág a sloupy a kamení