#den11: Sparťanská výchova - pěší výlet k jeskyni a na Mystras

Sparťani byli v antické době vynikající válečníci. Jejich výcvik začínal už v sedmi letech, kdy byli odvedeni od matky a trénováni ve speciálních školách. Záměrně žili v nepohodlí a nedostatku, často i bolesti, aby se zocelili a v dospělosti mohli vybojovávat největší bitvy dávnověku - třeba bitvu u Thermopyl. Holpíti, falangy, takovými pojmy žijeme dnes. A právě dnešek vyhlašuje Pavel dnem sparťanské výchovy. 

Sám jde příkladem a vstane asi hodinu před námi, aby sjel s autem do Sparty a tisícové převýšení jede zpátky na kole. Trvá mu to dvě hodiny a prý je to krásná projížďka při východu slunce. Ke snídani nám donese čerstvě utržený pomeranč. Já se nasnídám fíků, které rostou před domem. Balíme se do krosny a vyrážíme na pěší výlet do hor - takovouto formu jsme si totiž včera odhlasovali, Toník všechny děti přesvědčil, že jet první etapu na kole by byl hazard vzhledem k serpentinám a útesům pod nimi. Procházíme tedy malebným městečkem s kamennými zvonicemi a domy, kolem zleva i zprava fíky. Jakmile vyjdeme z městečka, otevírá se před námi horská krajina s množstvím tropické vegetace, na kterou nejsme zvyklí, neznámé druhy stromů ovíjí lijána, cosi, co bych přirovnala k břečťanu, se šplhá po větvích, skalnaté útesy prorůstají srázy. Narazíme na horskou kapličku. Je otevřená. A protože je neděle a my se opět nemáme šanci dostat do katolického kostela, čteme zde sami liturgické texty a krátce děkujeme za zážitky posledních dní. Po třech kilometrech dopochodujeme ke klášteru. Přivítají nás tam typickou řeckou sladkostí - jakýmsi šíleně přeslazeným želé obaleným v cukru, no fuj, ani dětem to nechutná. Ale gesto je to hezký. Kouknem do kapličky uvnitř kláštera a pokračujem v pochodu dál. Dalších asi pět kilometrů jdeme mezi kopci vytrvale dolů. Svačíme, sbíráme klacky, které se mění v poutnické hole, palcáty, pistole a spartské meče. Já jsem jmenována šerpou podobných úlovků. Za chvíli mám v ruce minimálně šest klacíků. Toník rozvíjí úvahy o tom, kolik vzácných větví si z Řecka asi domů přiveze. S Andělkou a Josífkem začínáme hrát hru, v níž se hádají různé věci, na které ten druhý myslí. Já: “Je to člověk?” Andělka: “Ne.” Já: “Je to zvíře?” Andělka: “Jo.” Já: “Je to větší jak já?” “Jo.” “Má to dlouhej krk?” “Jo.” “Je to žirafa?” “Ne.” “Je to masožravec?” “Ne.” Zkouším další věci. Pořád nemůžu uhodnout. Já: “Tak já se nechám podat!” Andělka: “Je to žralok!” (nemasožravý dlouhý krk, to dá rozum!)

Docházíme k opuštěné zvonici. Všichni si poctivě zazvoníme na zvon a scházíme teď z poměrně široké cesty na úzkou cestičku, která nás vede husím pochodem hlouběji do lesa. 

“Teď nám nadchází ten pravý pochod jenom pro odvážný Sparťany a amazonky,” mluví k nám Pavel alias velitel naší falangy. “Jdeme do jeskyně ve skalách, teď je tam vytesaná kaple, ale dřív to byl určitě úkryt těch nejtvrdších Sparťanů!” Cestička nás velice záhy přesvědčuje o pravdivosti těchto slov. Zužuje se v kamennou stezičku podél skalního převisu. Není široká ani metr. Pod námi kolmá stěna kamsi, kam nedohlédnu a radši se ani dívat nechci. Se třemi dětmi zaváhá i velitel falangy. Zrovna ale naproti jdou nějací místní! Zeptáme se jich, jestli se to dá bezpečně projít s dětmi. Starší nerozumí, mladší něco mluví řecky k druhému a pak se na nás otočí: “yeah, yeah, it’s ok!”. Tak je to snad jenom kousek, říkáme si a po spartském vzoru pokračujeme statečně dále. Ujdeme kousek. S Pavlem se podle pouček krizové intervence snažíme být klidní a sebejistí, všecko je v pořádku, děti, jen dávejte pozor na každý krok, jeden chybný a skončí to tady tragicky. Za pár metrů bere Pavel Josífka do náruče. Já odhazuji klacíky, není čas na hrdinství. Chytám Andělku za šatečky a držím jak umanutá. Kdykoli je možnost, chytám se jakéhokoli kmínku nebo výčnělku skály po pravé straně. Toník jde sám!!!!! 

Stezka se zužuje. Jsou místa, která lezeme po čtyřech, jiná jdeme v hlubokém předklonu, ve stoje bychom jít nemohli. Koukám jenom před sebe, moje nohy, cesta. Je tu strašný vedro. Emoce vyšponovaný. Pavel vyhlásí tichý mód, abychom se mohli plně soustředit na každý krok. Jedna noha. Druhá. Jdeme už strašně dlouho! 

Nakonec jsou to k jeskyni dva kilometry. Je tu opravdu krásný rozhled, kaple je ozdobena ikonami a vytesána v útrobách skály. Konečně pociťujeme i dočasné bezpečí, pokud ovšem děti nezabloudí příliš blízko srázu, kolem kterého by nějaké zábradlí bylo asi hříchem proti spartskému uvažování. 

Fotíme se a pokračujeme dál, do nejbližšího města už to není daleko. Nakonec jenom tak půl kilometru a cesta je o něco příjemnější. Vlastně těch několik lidí, co tu potkáváme, jde do kaple zdola, scházet sem z kopců možná nebyl ten nejlepší nápad. 

Najednou se stezka lusknutím prstu v jednom místě rozšiřuje na standardní lesní cestu. Pavel, vedoucí naší falangy, se na jejích prvních metrech otáčí směrem ke zbytku výpravy a každýmu dá pěsťáka. “Dobrá práce, Sparťani!” A není to jen tak nějaká fráze. Děti by si zasloužily za ten výkon metál. Šly zodpovědně, přesně podle instrukcí, zcela pochopily závažnost situace. Přesto nepanikařily. Nikde se nesekly. Všichni jsme se těmi necelými třemi kilometry prokousali. A zvládli jsme to společně. Než dojdeme do městečka, kde nás čeká zaparkované auto, reflektujeme tento mezní zážitek. Mluvíme o tom, co jsme právě zvládli a díky čemu (klid, rozvaha, zodpovědnost) a jak nás něco podobného může posílit. Ptáme se dětí, co si myslí, že si z toho mohou vzít do života (Toník přichází s tím, že v lanovým centru bude příště s jištěním a jenom patnáct metrů nad zemí v úplným klidu, Andělka, že všechno zvládne). Děkujeme dětem za jejich přístup a oceňujeme je. Popravdě mi tohle zarámování situace přijde na našem dobrodružství nejcennější. Každý člověk se dostává do mezních situací a někdo se z nich hroutí, jiný vyjde posílen. Tady jsme dětem dali jasný návod na to, jak podobné situace v budoucnu zpracovávat už v jejich průběhu a co si o nich myslet posléze. Společně jsme tím prošli ukázkově. 

K autu dojdeme po krátké zastávce na místním hřišti. Doplňujeme vodu z pítka a trháme z opuštěného stromu granátové jablko. Mňam! To je svačinka. Potom se autem přemisťujeme k zaniklému městu Mystras, jehož počátky sahají do třináctého století a z něhož jsou dosud zachovány rozsáhlé části. Město stojí na strmém kopci (zase!) a je opevněno trojitými dodnes dobře patrnými hradbami. Z parkoviště je to do komplexu co by kamenem dohodil, ale pak by se tu daly strávit snad celé dny. Vždyť v době největšího rozkvětu Mystrasu tu žilo kolem dvaačtyřiceti tisíc lidí! Právě zde bývali korunováni byzantští panovníci, včetně posledního byzantského císaře Konstantina XI. Palilogose. Sjížděli se sem umělci a malíři z různých míst. Mystras byl prostě svého času opravdovým centrem kultury, duchovního i politického života. Dnes je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. 

Kamenné dláždění nás vede nejprve na vrchol do pevnosti. Příkré srázy jsou opět na každém kroku. Děti navíc pořád běhají, mezi kameny si hrají na Apače a střílí ze znovu pořízených klacíků. Nahoře proto dlouho nevydržíme a scházíme níže do města, uchvacují nás starobylé kostely, v nichž vidíme zbytky pravoslavných fresek, kláštery, někdejší honosné domy a paláce, z nichž ale většinou zbylo jen kamenné zdivo. Máme omezený čas, protože památku tu zavírají v šest večer. To jsou asi dvě hodiny od našeho příchodu, ale nám to stačí. Popravdě jsme dnes už znaveni. Josífek usíná, jakmile dosedne v autě na sedačku (v šest hodin!) a spí až do rána, děti ho následují v půl osmé. My jdeme s Pavlem s nimi. Oběma se nám v noci zdají sny, v nichž padáme z obrovských výšek. Je vidět, že z dnešního dne máme nezapomenutelný zážitek. 

(Za mě - nejnebezpečnější cesta, kterou jsem v životě šla. Bez jištění, jakéhokoli vybavení, se třemi dětmi, které si piplám už osm let! Těžko se mi výše hledala slova, kterými bych vše popsala. Výsledný text se pouze dotýká naší zkušenosti. Jinak zůstává nepřenositelná. Fotky z výpravy úzkou stezkou nemáme, fotit jsme nedokázali, jenom tuto jednu úplně ze začátku cesty, kdy to bylo ještě relativně v pohodě a Josi nebyl v náručí).