#den13: Mykénská civilizace, Agamemnón a znovu moře!

Dnešní den začínáme snídaní složenou z místních pomerančů, fíků a cereálií na terase s výhledem na více než dvoutisícové kopce. Loučíme se s tou podívanou. Čas nám neúprosně odpočítávají údery zvonu místního kostelíka. Do jedenácti musíme být pryč. 

Jakmile jsme po snídani, dělíme se v zájmu zachování rodinné pohody na dvě skupiny - tatínek s dětmi vyráží na výpravu, jejímž cílem je posbírat co nejvíce fíků a já zůstávám balit a uklízet. Na cestu se vydáváme chvíli po desáté hodině s náloží fíků, kterou jíme ještě několik dní po odjezdu. 

Sjíždíme dolů serpentinami. Budou mi chybět. Pak poslední pohled na Spartu a dvě hodiny jedeme k Mykénám, které se nacházejí ve dvou třetinách cesty na naše další ubytování. Po cestě posloucháme podcast natočený jako maturitní otázku o antickém Řecku. Chudáci středoškoláci. Samá periodizace a dělení, jména, styly. Trochu záživnější je vyprávění o válečných taženích, přesto i zde dominují hlavně letopočty. Přitom v reálu je to o tolik zajímavější! Jsem ráda, že moje děti se o těch úchvatných věcech budou snad učit jinak. Z poslechu se nicméně i tak dozvídáme to, co potřebujeme, to znamená podrobnosti o mykénské kultuře, kdo to byl Agamemnón a jak se zapsal do dějin v průběhu trójské války. Příběh o Heleně trójské už známe dopředu. A hodí se nám to náramně. Historická část Mykén totiž k podívání nabízí zejména hrobku Agamemnóna. No, vlastně na informační tabuli přímo na místě je uvedeno, že hrobka se našla už vyrabovaná a že se přesně neví, komu poskytla poslední útočiště, ale to nevadí. Název Agamemnónova hrobka jí zůstal. 

A pak je tu původní opevnění Mykén, do kterého do dnes zůstala zachována původní, takzvaná lví, brána. I když ani tady ta zvířata nemají hlavy, takže kdo ví, jestli to vůbec byli lvi, podotkl Toník. 

Máme tu třiatřicet stupňů Celsia, z procházení kamenů na kopci, které kdysi byli Mykénami jsme schvácení. Vůbec si nedovedeme představit, kdo by sem mohl zamířit třeba v srpnu a ne v půlce října jako my. No nic. Popojedem. A tak nasedáme do auta jedeme dále. Tohleto přemisťování spojené s návštěvou vybrané kulturní památky nám vyhovuje. Kdybychom nepřejížděli, znamenal by pro nás výlet do Mykén dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky. Takto budeme ještě večer u moře a Mykény máme po cestě. Skvělá logistika, plácáme se s Pavlem po ramenou a do hodiny jsme u dalšího ubytování. 

Následující čtyři noci strávíme zase v domku u moře. Tentokrát to není chatička nějakého Řeka, ušmudlaná, ale svým způsobem kouzelná, ale typické turistické ubytování - v malém domku jsou vybudovány čtyři bytové jednotky, přes krátkou zahradu je přístup přímo na pláž. Tentokrát je spíš kamenitá a hloubku moře nabírá už po pěti krocích směrem do vody. Vlastně úplně jiné moře. Jiný zážitek. Mušličky jsou tu taky, i když mnohem méně, ale i tak velké ufff a kopat se dá taky. Zchladíme se ve vodě, přeskáčeme pár vln v západu slunce a jdeme spát.