#den16: Epidauros. Divadlo a léčba sněním v chrámu Asklépia

Budíček! Vstáváme tu klasicky ještě za tmy. Ale protože tenhle apartmán má na rozdíl od svých předchůdců kávovar, dá se to zvládnout, tedy až od osmi hodin, protože s Pavlem dodržujeme jasný cirkadiální rytmus. V osm jsem ale připravená na program s třemi mrňousy. 

Společně začínáme číst novou knihu. V pořadí už třetí spojenou s Řeckem. První byla jakási poměrně pitomá detektivka pro děti, ve které jsme poprvé narazili na pojmy jako agora, demokracie nebo filosofie. Druhá kniha byla už beletristickým dílem, které vrcholilo událostmi bitvy u Maratónu. Hlavní hrdina chvíli pobyl i mezi Peršany. Jeho otec byl ostrakizován. Věštbou celý příběh zastřešila Pýthie v Delfách. A teď máme před sebou je gamebook, v němž se v ději posouváme prostřednictvím znalostních otázek. Víte kolik úkolů splnil Héraklés? Kdo vládl v paláci Knossos na Krétě? A kdo nakonec rozťal gordický uzel? Moje děti jo! Ležíme v tom podstatnou část dopoledne a před obědem máme gamebook hotový. 

Na oběd máme zase ryby. Prý jestli dětem nerostou už šupiny, děláme si srandu s Pavlem. 

Odpoledne vyrážíme do Epidauru. Předem známe místní divadlo zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, které i dnes, prakticky dokonale zachované, pojme až sedmnáct tisíc lidí. Na místě jsme ale překvapeni celým komplexem. Divadlo bylo sice kdysi jeho součástí, avšak zdaleka ne tou nejdůležitější. Lidé sem přicházeli, aby hledali uzdravení v chrámu boha Asklépia, kde po určitých rituálech přespali v naději, že jim bůh sešle sen, v němž jim vyjeví, jak se uzdravit. Musím uznat, že je to zajímavá metoda. Zatímco v dnešní době hledáme uzdravení často u externích autorit - doktorů - toto mi zní trochu jako obrácení se dovnitř a hledání návodu na zdraví v podvědomí nebo nevědomí. Jakože vlastně každý víme, co máme dělat. Návod na uzdravení si neseme v sobě. Jde jen o to, jak ho zvědomit. Ta duchovní složka je tu pro mě v kontextu antických bohů samozřejmě irelevantní. A ano, všechno má svý meze, doktoři jsou určitě užiteční, ale nějakým způsobem to inspirativní je. 

Na místě potom s dětmi vidíme ruiny někdejšího chrámu, různých budov a ubytování pro poutníky, stadion a především světoznámé divadlo. Toník v něm napočítá 112 schodů. Procházíme ho odspodu nahoru. Svačíme. Sedíme. A kocháme se. Akusticky je to div. Když si někdo z nás stoupne doprostřed jeviště na místo označené kamenem, jeho hlas se nese přirozeně zesílen až do posledních řad. Vytahuji tu naučené “Být či nebýt”. Nic antickýho neumím. Ale taková Antigona by tady byl nebetyčný zážitek. 

Snad někdy, dnes to tu stačilo. Ahoj, Epidaure!