Dnešní cíl je jasný. Chceme projet Skopje na kole. Jednak jsme s Pavlem usoudili, že takhle líp utečeme všem toulavým psům, a potom taky když najedete po městě pětadvacet kilometrů na kole, máte pocit, jakoby jste ho doopravdy poznali a vtiskli si.
"Takže nasedat!", voláme na děti a jede se. No vlastně se spíš proplétáme podél silnic, kde stojí nedbaje zákazů zaparkovaná auta, včetně cyklostezek (!) a chodníků. Kličkujeme mezi auty a chodci, ale zdá se, že ve všeobecném mumraji to nikomu nevadí. Vlastně jsou tu ti lidé docela milí. Když spadnu z koloběžky, hnedka mě sbírají. K dětem se chovají ohleduplně a když do nich vrazí na kole, smějí se tomu, prohrábnou jim vlasy a jede se dál.
Po cestě se zastavujeme na dětském hřišti. Pečlivě vybereme to nejčistší, ale i to vypadá, jako by po něm někdo omylem rozmetal přinejmenším jednu popelnici. Všechno z plastu. V lepším případě prvky z ocele. O kousek dál projíždíme uličkou plnou namačkaných pavlačových domů, z nichž z kopce dolů teče v lepším případě odpad, říkám si, ale podle smradu možná i něco horšího. Elektrické vedení je řešeno opravdu velice kreativně. Fasáda jako by tu všude kolem bylo sprosté slovo. Prvotní kulturní šok přetrvává.
Postupně se probojováváme do centra makedonské metropole. Jako první vlaštovka historického středu se nám ohlásí ruiny starobylé pevnosti Kale, kterou v šestém století nechal postavit byzantský císař Justinián I. V průběhu let však byla mnohokrát poničena různými válkami - politickými i náboženskými - do dneška se zachovalo pouhé torzo původní velkoleposti. I to si však rádi procházíme. Hned vedle pevnosti narážíme na mešitu, kterou si sice nemůžeme prohlédnout zevnitř, avšak upravený exteriér nám s dětmi bohatě stačí. Potom sjíždíme k řece Vardar, podél které se táhne promenáda s budovou opery a následně i hlavním náměstím, jehož dominantou je dvaadvacet metrů vysoká socha Alexandra Makedonského s fontánou.
Konec historického okénka - zpět do reality cestování s dětmi. "Máme hlad!", křičí už od pevnosti. Tak jo, všechny památky světa teď vyměníme za kus chleba. Nabíráme směr, o němž Pavel tvrdí, že směřuje k památnému domu matky Terezy a po cestě intenzivně hledáme nějaké jídlo. Odvrhneme předražené restaurace podél riviéry, kde za porci zaplatíte v přepočtu tisíc korun, a jedeme dál směrem z centra. Za několik minut se vynoří nevábně vypadající dům s obrovskou neonovou cedulí !!GIROS!!, ovšem uvnitř nacházíme pravý poklad. Trhané maso v kebabu a hranolky. Prosím, třikrát, jednou s tzaziki. Děti prý lepší jídlo nejedly.
Po polední pauze už se spícím Josífkem v sedačce kola pokračujeme dál. "K domu matky Terezy je to nanejvýš dvacet minut," hlásí Pavel a za nějakou dobu zastavujeme ve stínu stromů poblíž malého náměstíčka s tím, že "tady to už je". Ukáže se ovšem, že tato věta může znamenat různé věci. V tomto případě to bylo něco jako - někde tady to asi bude, zapnu si data, abych věděl kde, kudla, teď mi data došla. Rozhodnu se nepřízni osudu postavit konstruktivně. Oslovuji dvě makedonská děvčata s otázkou, kde je tu ten památný dům a že musí být blízko. "Je v centru," říkají mi. Odpovídám jim sebevědomě s neochvějnou vírou v manžela: "No. It isn´t!" Koukají na mě jako na blbečka, ale za chvíli odchází samy znejištěné. Dobrá práce, říkám si, a jdu za dvojicí starších dam, ty snad nebudou tak vypatlaný. Odpověď se ale opakuje: "Dům matky Terezy je v centru, hned vedle sochy Alexandra velikého." Má neochvějná víra je otřesena. V kavárně si vyžádám přístup na wifi a Pavel potvrzuje - je to v centru vedle sochy Alexandra Velikého! Ještě štěstí, že má ženu, která věří, že věci se dějí z nějakého důvodu, jinak by už by byl po smrti, prevít, říkám si.
Na náměstíčku si aspoň dopřejeme pauzu. S Andělkou objevíme lokální cukrárnu, kde si v přepočtu asi za sto padesát korun koupíme krabici zákusků. S jejich pomocí zpracováváme zažitý šok a sbíráme sílu na další kilometry. Přes místní park se následně vracíme zpět do centra k domu matky Terezy. Pavel si na místě pořizuje křížek s citátem rodačky ze Skopje: "if you judge people you have no time to love them" a Toník zapisuje do místní návštěvní knihy naléhavý vzkaz:
"PŘIJELI SME Z ČESKA A PRO NÁS JE TU MOC OTPATKU ZAČNITE HO ZBIRAT!"
Nabíráme směr ubytování. Množství lidí oproti dopoledni zesílilo, proplétání mezi nimi je úmorné. Kolem páté jsme zpět, balíme věci a připravujeme se na noční přesun do Řecka. Ahoj Skopje!
Comments
Post a Comment