#den22: Mušličky na každém rohu!

Ráno nám tu zase svítí sluníčko. Andělka připravuje snídani klukům. Toník pokračuje v projektu připravit se na zítřejší hovor se spolužáky. Má sám vyplnit třicet minut prostoru. Taky začal opisovat některé řecké báje a pověsti, líbí se mu hlavně Iáson a zlaté rouno, sleduje vztahy mezi někdejšími řeckými bohy a jaké jsou jejich schopnosti. Po včerejší krizi přichází katarze.

Na pláž dnes vyráží jako první Pavel. Do vln rozhazuje mušle, které našel sesypané kdesi na hromádce v koutě dvora. Usoudil, že je nikdo nepotřebuje. A že naše děti z nich budou mít radost. “Moře na tomto místě každou noc záhadně (!) vyplaví obrovské mušle v nevídaném množství”, vypráví před dnešním plaváním dětem. A než jim stihnu pomoct do plavek, lovení mušliček může začít. "Ty brďo, to není možný, ty jsou gigantický!", raduje se Toník a i když by po dvaceti minutách už nejradši šel z vody ven, vždycky znovu se vrací a loví další a další. Pavel říká, že nevidí mušle, ale peníze. Chce je po návratu domů samozřejmě rozprodat. Má je pojmenované jejich budoucí hodnotou. Tohle je jednička, tohle pětka. Dokonce má jednu velikou zavřenou mušli, kterou naplnil svými nejhezčími malými úlovky, ta je padesátka. 

Toník s Andi pak asi hodinu své mušle vyměňují a diskutují o nich. My s Josim hrajeme na schovku. Má ji sice pořád stejnou, ale baví ho to pokaždé jako napoprvé. Společně děti z moře tahají klacíky, některé slouží jako zbraně, ze zbytku chtějí udělat oheň. Josífkova oblíbená hláška: “Ruce vzhůru! Budeš můj služebník?” A když zvednu tuce, dostanu zbraň a plním povely. Taková hra na obrácenou hierarchii, skvěle to funguje pro pozdější napojení a ochotu nechat se vést rodičovskou autoritou. 

Po obědě nás Andělka svolává na taneční představení. Za našeho zpěvu se točí po terase a motá klacíkem vyloveným z moře nad hlavou. Tleskáme. 

A pak se už připravujeme na výlet. Děti si někam zalezou a já mám prostor připravit svačinky, plavky, ručníky a další věci do krosny, kterou bereme s sebou. Jakmile Pavel dopracuje, vyrážíme. Popojedeme autem směrem k udržované cestě kolem pobřeží, vyložíme kola, krosnu a Pavel jede auto zaparkovat k našemu cíli - homemade zmrzlině, kterou jsme tu objevili - a vrací se zpět na kole. My mezitím na pláži sbíráme mušle (to se neomrzí!), děti lezou po stromech a taky na prolízkách nedalekého hřiště. Společně pak na kolech a koloběžce míjíme pobřeží plné vyplavené trávy, maják a taky malý skalnatý ostrůvek nedaleko břehu s řeckou vlajkou. Tohle jsou úvodní fotky naší dovolené, teda kdyby je Pavel líp vyfotil, cit pro fotku nemá (což on si o mě myslí taky). 

Připozdívá se, musíme dál, ať stihneme zmrzlinu. Projíždíme menší vesnicí, na kopci vidíme před sebou dva psy. V Řecku nic divného. Tady u těch aspoň stojí nějaký člověk. Vypadá trošku zanedbaně, taky kulhá na jednu nohu, ale psy si snad pohlídá. Pavel jede s Josim první, pak Toník, Andělka a nakonec já na kolobce. Jeden z psů začne štěkat a je zuřivý. Vyloženě zaútočí na nejslabší článek, na Andělku. Utíká za ní a ze zadu na ni naskakuje. Andělka plače, já se zastavuji a na psa křičím, co můžu. Pomáhá to. Vždycky, když zakřičím, pes se po mě otočí a chce se rozběhnout na mě, pak si to ale rozmyslí (naštěstí!), asi jsem na něho moc velká. Tak jde zase na Andělku, já zase křiknu, až Andi ujede dost daleko, kam se za ní nepouští. Potenciálně traumatická situace jak vystřižená z učebnice psychologie. Pes odběhne do zahrady a já velice pomalu projdu kolem plotu, štěká na mě, ale tentokrát ho už povely jeho pána udrží za plotem. Dojíždím k Andělce, říkám jí, jak perfektně to zvládla a ať to všechno vyplače. Překvapivě to trvá jen chvíli. A tak znovu sedáme na kolo a s jednou krátkou zastávkou na sběr mušlí na místě, kde jich je asi milion, pokračujeme až ke zmrzlině. 

Ta je naší odměnou po trase náročné ani ne tak na kilometry jako na události. Pořád doufám, že cílem není nezažívat těžký věci, ale pokud se nějaká (přes veškerou snahu) vynoří, dobře na ni reagovat a pomoct ji dítěti zpracovat tak, aby na příště, když třeba už nebudu poblíž, mělo v hlavě jasně prošlápnutou cestu. 

Doma pak s dětmi ještě hrajeme Beasty bar a posloucháme nový audio o hudebních dílech pro housle od Máji. U toho už děti leží v postýlkách. Postupně zavírají očka a usínají. Pěkný den to byl.