#den24: Delfy

Dnes máme naplánovaný celodenní výlet. Do Delf, jehož archeologické naleziště plné chrámů, svatyní, jednoho divadla a atletického stadionu, je zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 

Ráno se nám ale nechce spěchat. S dětmi dohráváme ze včerejška rozehrané Osadníky a potom se Toník s Andělkou pouští do výroby voskových tabulek - roztavený vosk ze zapálených svíček slívají do plastového kelímku zpola naplněného vodou a jakmile mají kolo na povrchu hladiny pokapané, vyjmeme voskovou tabulku. Do ní pak párátkem cosi píší. Toník například: “Řecko. Moře je skvělý, můj nejoblíbenější řecký bůh je Poseidon, bůh moří. Toník.” Takto se kdysi psalo i ve starověkém Řecku. 

Když už máme i po kafíčku, vyrážíme. Cesta trvá hodinu a půl, Josífek v autě usíná a my čteme řecké báje a pověsti, tentokrát o Héraklovi. 

Delfy jsou situované uprostřed kopců. Vyjíždíme serpentiny a jsme tam. Výhled je dech beroucí. Prvně jde Pavel koupit vstupenky. Prodavačka: “Potřebuji vidět nějaký dokument dětí a ženy.” Pavel: “Žádný tu nemám.” Prodavačka: “Tak Vám nemůžu prodat lístky.” Pavel: “Ukážu Vám svoji občanku, když jsem z České republiky já, je i má žena a děti (vstupné na památky UNESCO je v Řecku jiné pro občany EU a mimo EU). Prodavačka: “Lístky Vám neprodám. Vraťte se pro dokumenty, pak můžete přijít.” Pavel stojí jak přikovaný a dál si vede svou: “Tak já Vám je zavolám.” Pak už jen slyším hlasité: “Hani? Pojď sem i s děckama! Ale rychle!!!” Když paní uvidí dva malé Sparťany a jednu Athéňanku a mě, konečně zjihne a lístky nám prodá. Tak můžem vyrazit. Prvně radši k těm neplaceným sloupům támhle vzadu. 

Společně vyrážíme k nedalekému tholosu, kruhovému chrámu postavenému ve svahu kopce. Josífek je cestou celebrita. Teda všude v Řecku je. Malý chlapeček s pískově žlutými vlasy v červeném tričku Sparťana s mečem v ruce ťapající mezi památkami. Lidi ho hladí po hlavě, klekají si k němu a rozmlouvají s ním, usmívají se. Pár žen chtělo i objetí nebo pusu, naštěstí se ptaly dopředu, takže Josífek mohl důstojně odmítnout. Proč by se měl taky pusinkovat s cizíma ženskýma, žejo? 

K tholu shlížíme z lavičky příhodně umístěné vedle toalety, kde se dvě děti zbaví nadměrné zátěže. Andělka s Josim přelézají plot a zkouší skákat mezi kamením (podotýkám nehistorickým), ale dohled nad památkou je bdělý, vykazuje je zase k nám. Pavel nad tím kroutí hlavou, nechápe tu ostražitost vzhledem k obyčejné skále. Toník pak kamínkem ťuká do betonového patníku, paní už k nám zase otáčí hlavu a dává si pozor. Tak my radši půjdem k placenému komplexu. Andělka si na památku odnáší v ruce malý kamínek z cesty, co se jí líbí. “Všechny kameny musí zůstat tady!” dává nám jasný pokyn ostraha. Tak jo. Andělka kamínek pouští a jen co paní zajde za roh, zvedne vítězoslavně jiný. My se jen smějeme a dáváme tomu požehnání, vždyť je to obyčejnej a úplně malej šutr z prašný cesty!  

Připomene nám to situaci z Mykén, kdy si Toník naplní tričko třemi kamínky a pronáší je z komplexu ven. Jenže zrovna u vstupu, přímo před ostrahou, zakopne a kamení se mu vysype. “Oplá!” reaguje žena a směje se. My se smějeme taky. A ještě dlouho nemůžeme přestat. Fakt je, že kdyby každej odnesl takový tři šutráky, tak jsou Mykény rychle rozebraný. Jsou to prostě sběrači. 

Pak se přesouváme k hlavnímu delfskému nalezišti. Stoupá se v něm po schodech prudce do kopce. Po cestě vidíme ruiny různých svatyní, nejdochovalejší je chrám Apollona. Vidíme taky pokladnici Athéňanů, kterou známe z naší knihy (!), děti vysvětlují tatínkovi, který příběh nečetl, že celou místnost naplněnou perskou kořistí zbudovali v Delfách Athéňané jako poděkování za vítězství v bitvě u Marathónu. Pokladnice přechovávala zlatá brnění, helmice i šperky. Jdeme dál, cestou se napijeme a osvěžíme u pítka a zrovna, když říkám Pavlovi, že je možná dobře, že tohle je poslední antická památka našich cest, že už mi to rozházené kamení nepřipadá tak zajímavý, otevírá se nám pohled na delfské divadlo. Tohle je teda něco, to musím uznat. Sedáme si na zídku a vychutnáváme si ten pohled se sušenkami z batůžku. Vau. 

Úplně nahoře v kopci je potom atletický stadion. Dozvídáme se tady, že takzvané pýthyiny hry, které se odehrávaly v Delfách, byly druhými nejdůležitějšími hrami antického Řecka, hned po hrách olympijských. 

Kolem celého stadionu je natažený provaz jasně vymezující, kam turista může vkročit a kam už ne. "Děcka, kdo si stoupne na támhle ten šutr?" ukazuje Pavel na kámen jednoznačně za provazem. "To snad ne! Nedělejte to!" rozčiluju se. "Někdo je musí naučit porušovat hranice!" argumentuje Pavel a šeptem dodává: "Hlavně Toníka!" Společně se za několik okamžiků vydávají postavit se na vytyčený kámen. Ostraha píská. Mise splněna. Pavel plácá Toníka po zádech. 

Potom sestupujeme dolů. Andělka s Josífkem za ručičku utíkají celou cestu před námi. Znovu kolem divadla, chrámu a všeho dalšího. 

Sama pak ještě během deseti minut prolítnu muzeum. Vím, že by tam měl být takzvaný omfalos, pupek světa, na kterém kdysi sedávala Pýthie v bílém rouchu na trojnožce a pronášela pod vlivem takzvaného dechu země své věštby. Knez je pak zapisoval na tabulku a předával těm, kteří si pro věštbu přišli. K omfalosu se pojí také legenda, podle které označili orlové vypuštění Diem střed světa - vládce bohů vypustil každého ptáka jinou stranu, a právě v Delfách se znovu setkali. Hm, je to šutr pokrytý rytinami, pěkný. 

V Delfách máme projité, co se dalo, a tak sjíždíme k nedalekému moři. Je potřeba se po horkém a prašném dni schladit. Pláž je písčitá a bez nepořádku, postupně svažitá a hlavně prázdná. Odskakuji nakoupit svačinku. Děti se s Pavlem cáchaj v moři. Jíme. Ještě se sušenkami v rukou nesmíme minout místní hřiště. A pak už nasedat, zapnout slíbenou pohádku a jedeme domů. 

Po večeři se ještě ve videohovoru spojujeme s Grolichama, Andělka chce vidět holky a my je pozdravit. Je hrozně milý je zase všechny slyšet. Díky, krásnej den!