#den26: Meteora. Vznášející se kláštery

Poprvé po dlouhé době si nastavuji zase budík. Na šestou. Potřebujeme vyjet brzy, cesta na Meteoru nám zabere podle odhadu dvě a půl hodiny. A k dalšímu ubytování to máme podobně, takže je nutné vyrazit před svítáním, ať tam něco vidíme, rozhodne Pavel. 

Auto máme ze včerejška už nabalené věcmi, stačí sbalit posledních pár krámů, přenést do auta děti - kromě Toníka, který je samozřejmě dávno vzhůru - a vyrážíme. 

Projíždíme rovinatým regionem Thessálie, ze kterého se po nějaké době vynoří obrovské pískovcové skály, na jejichž vrcholcích jsou zbudovány pravoslavné kláštery. Dříve jich bylo čtyřiadvacet, v současnosti jich funguje už jen šest. Každý z nich je na svým šutráku. Před příjezdem vybíráme, do kterého zamíříme jako první, je nám jasný, že všech šest nemáme s dětmi šanci absolvovat. Volba padne na klášter svaté trojice. Tento klášter se objevil ve filmu Jamese Bonda “Your eyes only”, je nejméně dostupný a nabízí nejúchvatnější scenérii k výhledu. Zaparkujeme nedaleko dlážděné cesty, která je autem již nesjízdná a jdeme nejprve dolů a potom opět nahoru točitými schodišti a úzkými cestičkami. Naštěstí mají všechny zděné plocení, i když ne nijak vysoké. Ty výšky jsou nám v Řecku asi souzeny. 

Před zavřenými dveřmi kláštera čekáme asi deset minut. Kromě nás je tu asi ještě pár dalších lidí - dvě angličanky a hlouček cestovatelů z Polska. Jinak liduprázdno. V klášteře se rychle rozptýlíme. Vidíme dobový rumpál, prostřednictvím kterého mniši do kláštera vytahovali do kompexu jídlo a další potřebné věci, kapli s freskami zářícími všemi barvami, skromnou zahradu a holé vrcholky pískovcových skal. Krásné místo pro modlitbu, říká mi Pavel, ale když se tam vyšplhám, modlit se teda nedokážu. 

Když skončíme s prohlídkou, musíme nazpět k autu a pak do druhého kláštera, kterému se říká Velká Meteora. V současnosti je to nejstarší klášter (postavený v polovině čtrnáctého století), je nejvíce ikonický a zdobený freskami od dobových umělců. Při vstupu vyfasuji sukni, kterou si musím dát přes legíny. Tradice. Pak už vstupujeme do kompexu s chrámem, muzem a nádvořím, na němž se s dětmi nedá být - od propasti návštěvníky totiž dělí chabý laťkový plot. Vidíme taky dobovou kuchyni mnichů úplně zčernalou sazemi s kruhovou dírou ve stropu a ohništěm přímo pod ní. Prohlédneme si samozřejmě i chrám s freskami, na nichž jsou zobrazeny různé způsoby mučení či smrti - fascinovaný Pavel si tu stříkající krev fotí. Děti si mezitím pořizují v místním ochodě svíčky. Andělka definitivně utratila svá eura. Rozhodne se hned jednu svíčku zapálit a u ní si něco přát, jdu s ní směrem k modlitebně, kde si na chvíli spolu sedáme na lavičku. To už ale vidíme muže, který nově hořící svíčky vytrhává z podloží, sfoukává je a zahazuje do koše bokem! Jakmile odejde, máme s Andi jasno. Naberem si ty znehodnocené svíčky! Andělka si vybírá jednu velikou, která je v odpadkovém koši zohlá - možná proto, aby o ni nikdo nejevil zájem. Ha, na nás si nepřijdou! Když kluci vidí náš úlovek, chtějí ho mít taky. K odpadkáči se plíží nenápadně jako bagr v koupelně. Nadvakrát. Poprvé se totiž odvážili vzít jenom jednu. Ono jako asi se ty svíčky z koše recyklujou na další, ale děti vyhlašují tento klášter nejlepším na světě, to dobrodružství za to stálo. 

Pro nás s Pavlem to znamená jediné - dobré podhoubí pro to, zmáknout ještě jeden klášter. Před tím se ale musíme naobědvat. Demokraticky odhlasujeme místo pikniku - na vrcholku skály, jak jinak - s podmínkou, že děti budou pouze sedět v altánku. Výhled máme úchvatný. Jakmile jsme najezeni, vydáváme se ještě do kláštera Roussanou, je nám sympatický tím, že je úplně malinký. Znovu kaple, fresky, Toníkův zážitek se záchodem (viz níže). 

Už je pomalu čas jet na další ubytování, ještě si popovídáme s dvojicí Čechů důchodového věku, kteří po Řecku už měsíc cestují karavanem. Dobrý plán na důchod, shodneme se hned s Pavlem. Pak už frčíme. 

Naše další ubytování byl pro nás tentokrát svízel. Věděli jsme, že chceme bydlet nedaleko Olympu, ale nic se nám v oblasti nelíbilo. Pak jsme se rozhodli pro dům s blízkostí písečné pláže, majitelka nám ale večer před odjezdem napsala, že je mimo Řecko a že dům nemůže připravit. Museli jsme tedy volit jinak, poprvé dům pouze s výhledem na moře, nikoli na pláži. Snad to bude dobrý. Po příjezdu to trochu rozdejchávám, ale je tu čisto a útulno. Bude nám tu fajn. 

Co Toník napsal o dnešním dni: 

První monasteri bilo hrozni a přišli sme o 15 minut dřif a možna  že to bilo pro mě hrozni proto že sem si mislel že to bude blbi druhej bil skvěli ja sem uvažoval jesi si koupit jednu svičku a nakonec sem si koupil 33 malich sviček stalo to 3€ a koupili sme si to oba dva andělka i ja mamka s andělkou šli zapalit andělčinu 1 svičku a jak se vratili tak andělka držela v ruce velkou svičku a bila zohla a bila to pravě ta svička kterou sem si chtěl koupit a mi sme se maminky ptali jak ju dostala a dala se do vikladani: “šli sme a zapalili sme si svičku a přišel pan a vitrhl 2 hořici svički a sfoukl je a hodil do koše a jinak tam bil stražnik ale teť tam nebil a kdiž ten pan odešel tak sme jednu vzali a šli sme sem a pak sme se ocitli tadi”. Tak sme si vzali ještě mi a šli sme do mistnosti kde mniši vařili a bilo to nahoře uplně začmouzeni a pak sme šli ven šli sme na oběd kde bila propast ze 3 stran a s te posledni strani bil keřa pak sme šli ještě na jeden klašter a hnet jak sme dorazili šel sem se vikadit a bil tam turecki zachod a bil hroznej je to takova ďoura a ti si tam čupneš udělaš tam bobana andělka si mezitim zapalila svičku a šli sme do kostilka pak sme šli do hotelu.