#den3: Cesta smrti ke klášteru Kipinas

Další noc na cestě v autě. Budíček tentokrát před třetí, máme naplánováno, že kolem deváté budeme v oblasti Zagori, která byla letos (!) zapsána na seznam světového dědictví UNESCO pro své charakteristické stavitelství, které se kamennými vesnicemi přizpůsobuje okolní horské krajině. 

Přibližně v devět skutečně sjíždíme z dálnice. Pavel si nás dopředu dobírá, že cestu, kterou jsme si zvolili, navigace nezná, a že to bude cesta smrti. Smějeme se tomu. Klikatice má okolo padesáti kilometrů, to tam budeme hned, říkáme si. Jenže ouha. Výjev o několik minut později začne připomínat takové ty fotografie, na nichž se auto tlačí horskou cestičkou po úbočí hory, jedno kolo nad propastí. Opravdu! Nejsou tu ani svodidla! Z kamenného srázu nad námi jsou na cestě popadané balvany, pod námi zeje obrovská kolmá stěna několik set metrů dolů. Po cestě občas teče voda, vše je kluzké. Ani nemyslet, kdyby do protisměru jelo auto. To naštěstí nepotkáváme, avšak za několik minut doháníme pastevce asi se sto kozami, které nechtějí uhnout z cesty. Ne že by měly kam. Chvíli mám pocit, že je vytlačíme ze srázu dolů. Naše tempo se vleče a nálada v autě je kritická. Líto je mi hlavně Toníka, který pláče a pořád opakuje: "Jestli já to přežiju..." A tak si vzpomenu na poučky z krizové intervence, kterými psychologie disponuje, a ujišťuji ho, že situaci máme pod kontrolou (ani náhodou!), že náš tatínek je zodpovědný (?), že já tu jsem pro něj (sama úplně odvařená) a že může plakat a jakkoli jinak projevovat svoje emoce. Když se vyšplháme nahoru, silnice se trochu zvětší, emoce se uklidní a otevře se před námi skutečně malebná krajina, kterou máme poprvé kapacitu vnímat. Zastavujeme a fotíme si tu scenérii. Šineme se dál a kromě tří džípů, několika mužů s loveckými puškami, krav, koz, jaků a divokého prasete, nepotkáváme nikoho. Však touto cestou by s osobním autem, za nímž je připevněn stojan na kola, jeli jenom blázni! 

Nakonec máme z cesty neskutečný zážitek. Původní kritická situace se přetaví v "zvládli jsme to" a hrdost na vlastní odvahu a čelení nebezpečí. Toník se směje. Andělka teda už od začátku. 

Po dvou hodinách (!) přijíždíme do kamenné vesnice Kalarites. Výhled zde je úchvatný. Městečko je tak nenápadně zasazeno do kamenného svahu, že téměř splývá s okolím. Kamenné domy, břidlicové střechy, cesty dlážděné žulou. Procházíme do středu vesnice. Nacházíme zde restauraci, o které jsme četli, že je v ní potřeba vyzvednout klíče od kláštera. Ptáme se obsluhy, ta vrtí hlavou, nic podivnějšího tu asi dlouho neslyšeli. Klášter prý je otevřený, můžeme do něho rovnou vyrazit. Tak fajn. Možná jsme mohli nakonec přece jen zvolit jinou cestu, ta, co by nevedla přes Kalarites, by nebyla tak ehm - řekněme - divoká. Objednáváme si aspoň řecký salát a pobavíme se s Izraelci, kteří nám zasdílí tip na vodopád. Času máme dost, proč by ne. 

Popojíždíme. Projdeme se k vodopádu, nohy očvachtneme ve vodě a frčíme dál ke klášteru. 

Klášter Kipinas byl postaven roku 1212 pod dohledem metropolity Sarapheima Xenopoula a byl zasvěcen Panně Marii. Na počáteční komplex mnišských cel navazuje jeskyně dlouhá asi 250 metrů. V ní byla vybudována kaple, prostory dále sloužili k uskladnění zásob nebo knih. Aby nebyl klášter v průběhu historie dobit, postavili mniši u vchodu čtyřmetrový dřevěný padací most, po jehož vytažení byl klášter prakticky nedobytný. Tento důmyslný mechanismus se v průběhu historie osvědčil hned několikrát - například během turecké okupace Řecka i následné revoluce a osvobození. 

Sami jsme tu krásu samozřejmě viděli na fotkách předem. Ale když tam jsme, tají se nám dech. Ten klid! Ta atmosféra! Navíc se zdá, že poslední zářijový den tu jsme absolutně sami. Je to mimořádné místo a uvnitř v kapli zdobené ikonami je ten pocit ještě intenzivnější. Děkujeme spolu s dětmi za požehnání, které v životě máme, že třeba můžeme být společně teď a tady. 

Po návštěvě kláštera už jedeme přímo k moři. Naše první ubytování v Řecku se nachází na peloponéském poloostrově ve vesnici Katákolo. Klíče u místního domorodce vyzvedáváme asi o hodinu a půl později oproti domluvenému srazu. Zběžně koukneme na ten úchvatný výhled z naší terasy, však tu bude i zítra a zmoženi jdeme spát.