#den30: Ahoj Řecko!

Probouzíme se do slunného rána. Většinu věcí máme pobalených. Dopřáváme si pomalou snídani na terase s výhledem na moře. Všichni máme rozporuplné pocity - děti se těší i netěší, pociťujeme vděčnost i lítost z toho, že nám to tu končí a taky se určitá část každého z nás už těší domů. Náš život ve Velaticích máme rádi. A rádi do něho zase vplujeme, nastavený ho máme přesně tak, jak chceme a potřebujeme. Já se těším, že si upeču nějakou dobrou buchtu, konečně pořádně uvařím! Ale naše dovolená v Řecku byla prostě pecka. 

Tak pojďme, musíme vstát. Nosíme věci do auta, uklízíme poslední nádobí, postele přirážíme zpátky ke zdi. Josífek plače, že nechce domů. Natáčíme naše klasické smutné video na rozloučenou s Řeckem. Teď ještě říct ahoj moři! S autem už plně naloženým zastavujeme na liduprázdné (ale ne psuprázdné) písečné pláži, poslední stavění hradů, poslední skok do vody, poslední mušličky v ruce, poslední nádech a výdech toho čerstvého, léčivého vzduchu. Kousek po jedenácté místního času vyrážíme na cestu zpět. Máme před sebou asi 1400 kilometrů, navigace hlásí bez přestávek třináct hodin. 

Po půl hodině Josífek usíná. S dětmi čteme řecké báje a pověsti. Josífek spí snad skoro tři hodiny, to se hodí. Pak v autě svačíme a teprve až po třetí (čtvrté) zastavujeme na pětiminutovou čůrací pauzu. O půl čtvrté (páté) děti dostávají pohádku, já se přesouvám dopředu, povídáme si s Pavlem. Po skončení pohádky hrajeme hry jako hádej, co si myslím nebo slova na určité začáteční písmenko, pak Toník s Andi poslouchají audioknihy a Josífkovi asi hodinu vykládám pohádku o pejscích a koníkovi Sáře a o tom, jak měli Josífka rádi a on jim musel stavět domeček a tak. Další zastávka v šest (takže v sedm řeckýho času) na benzince. Tankujeme, měníme přední světlo, čůráme, někteří experti i kadí. O půl sedmé (osmé) další pohádka na koukání před spaním, tohle je výjimečná situace na dvě pohádky, domluvili jsme se dopředu s Pavlem. V osm (devět) jsme těsně před maďarskými hranicemi a děti usínají. Radujeme se, jak to dobře vychází, doma podle navigace budeme v půl jedný (druhý) a pěkně se vyspíme. Jenže na maďarských hranicích hledají uprchlíky. Kontroly jsou přísné, vstup do schengenu hlídaný. Kolona je ještě před srbskou hranicí a téměř se nepohybuje. Nakonec tu strávíme čtyři hodiny. Představa spánku se rychle rozplývá, nemůžeme s Pavelm v tý frontě ani jeden usnout, rozčilení řidiči troubí a já se bojím, že nám ještě vzbudí děti. Naštěstí ne. Nakonec Pavel říká, že zkusí usnout, což se mu na hranicích stejně nepodaří, pak konečně zavírá oči a já chci ujet aspoň něco, ať se Pavel vyspí, je mi jasný, že to pak bude chtít dotáhnout až domů. Dávám si do uší bitvu na pelennorských pláních a chvíli jsem ve světu Pána prstenů, je to hukot, ta statečnost paní Eowyn a Smíška a Gandalf vzdorující sám černému jezdci v bráně Gondoru. Ale po sto třiceti kilometrech jsem tak unavená, že sjíždím a s Pavlem se měníme. Probudím se pak až o půl páté (šesté) doma. Pavel skoro nespal. Ale jsme tu! 

EDIT DALŠÍCH DNÍ: myš v garáži přežila, vzal ji až Pavel lopatou, několik slepicí naopak nepřežilo, vzalo je káně. V neděli nám vypadává elektřina a po domě máme všude prodlužky a rozdvojky, jak se Pavel snaží namnožit jednu fungující zásuvku. Pak se mi ještě podělá mobil, aby toho nebylo málo. Tak vítejme doma, no.