#Den6: Blatovačka v závěji nad Sionem

Probouzíme se v půl osmé. To se nám už dlouho nestalo. Děti naspaly kolem jedenácti hodin, včerejší výlet je přeci jen zmohl, uděláme si poklidné dopoledne v naší chatce, rozhodujeme se. Dáváme si snídani, hrajeme zvukové pexeso a další deskové hry, Andělka s Josífkem potom kolem chaty vaří dort z lesních jahůdek, piškotů, mrkve a jitrocele, hrají si na pejsky a miminko s maminkou. Toník si sám vytahuje matematiku. Společně několikrát hrajeme Citadelu. Mám čas začíst se do knihy od Paula Kalanithi When breth becomes air, zacvičit si, vysprchovat se (!), uvařit. K obědu si dáváme dýňovou polévku a hranolky pečené v troubě se zeleninou a domácím kečupem. Vše pečlivě předem naplánované. Než se konečně vypravíme, jsou dvě hodiny odpoledne. Chceme autem zkusit dojet k horskému jezeru nad Sionem, uvidíme, jestli budou cesty přístupné.

Nasedáme do auta, Toník je spokojený, že může poslouchat audioknihu Dva roky prázdnin a Andělce pouštím vypůjčenou Aničku u moře. Josífek cestou usíná.

Zastavujeme na shellce pro krátké wifi připojení, kontrolujeme počasí a další nezbytnosti a do hodiny jsme na místě. Cesta je přehrazena asi osm kilometrů před jezerem v nadmořské výšce skoro dva tisíce metrů. Nevadí, zrovna odtud vede cesta po vrstevnici, takže příjemně rovně, každých pár kroků vodopád nebo potůček přes cestu, spousta květin kolem. S dětmi poznáváme blatouchy, sněženky a petrklíče, které po snězení jablek z mističky trháme na čaj. Tohle jsou úplný petrklíčový lány! Začíná trochu pršet, naštěstí zrovna jdeme kolem rozestavěné horské chaty, a tak se v ní schováváme, mezi podpěry betonového stropu hrajeme honičku. Když vycházíme ven, uvidíme sníh. „Hurá!,“ křičí děti a rozbíhají se k tomu pokladu, a nás při příchodu už vítají sněhové koule. Josífek chce znovu postavit malého sněhuláčka. Andělka si v závěji vyryje botou koleje a klouže se – hraje si, že má lyže a lyžuje. Toník dělá zásobu koulí na bitku. Vydržíme u sněhu, dokud dětem nečvachtá v botech. Pak velíme k odchodu. U auta jsme poměrně rychle, tentokrát nejsme nijak daleko. Přesto jsme tu trháním petrklíčů, na sněhu a různých vodopádů a potůčků strávili nejméně tři hodiny.

Nazpět v chatce děti večer dělají oheň z klacíků, které nasbírali kolem chaty. Na klacík jim napichují pár úzkých párečků, které tu ještě mám k dispozici. Jíme a hrajeme hru „uhodni, co si myslím“. Josífek: „Seš člověk?“ Já: „Jo.“ Josífek: „Máš čtyři nohy?“ nebo Toník: „Je to zvíře stejně velký jako Josífek?“ Já: „Jo“. Josífek: „Je to slon?“ 

Nasmáli jsme se do syta.