#Den1: Příjezd do Švýcarska a cyklo na mši

Budíček nám zvoní 0:20. Auto máme už připravené z předchozího večera, kola i kufr plně naložen, a tak jen balíme poslední kousky z lednice, mrazáku zabezpečujeme dům, přenášíme děti do auta a  kolem jedné hodiny v noci vyrážíme. Do švýcarského Chamoson máme necelých dvanáct set kilometrů.

S Toníkem v autě chvíli nemůžeme usnout (ach ta vysoká citlivost!), kolem druhé ale zabereme a spíme tahem skoro až do půl sedmé, kdy nás sluníčko probudí svými paprsky. To jsme asi v polovině cesty. Chvíli si povídáme, snídáme, čteme knížku o Bambim z knihovny a stihneme i celou audioknihu od Dalhgreena Úžasný pan lišák. Pak dojde i na pohádky na tabletu, co už, děti se na to těší a je to pro ně mimořádná věc. 

Postupně se blížíme k Ženevskému jezeru, koukáme na vinice rozeseté kolem břehů v kamenném a na pohled nehostinném podloží, zasněžené vrcholky Alp a pomalu se noříme do údolí s čtyř a tří tisícovkami vlevo i vpravo. Ty výhledy jsou úchvatné. Ze skal se tu a tam řine vodopád. A ten vzduch! 

Na místě jsme nakonec kolem půl druhé odpoledne. Cesta trvala přes dvanáct hodin, a to jsme si udělali jen jednu přestávku na tankování benzinu (hlavní celebritou byl Josífek umývající přední sklo z kapoty auta :)). 

Ubytovaní jsme v menší chatce, která je uvnitř moderně a čistě zařízena - dva malé pokojíky s postelemi a místnost s kuchyní, jídelním stolem a obývacím koutem. Z jídelny můžeme vyjít rovnou na terasu. Děti už pobíhají kolem domu, každý si našel svoji zábavu, kluci klackama osekávají vysokou trávu a Andělka sbírá luční kvítí na lektvar. Vynášíme zavazadla do domečku a při vybalování jídla se musíme s Pavlem smát - ano, tohle jsou Češi ve Švýcarsku. Původně jsem s sebou chtěla brát i kvásek a péct si tu chleba, ale zas mám mít dovolenou, žejo, tak cenu pečiva budeme muset přežít. 

Ke konci vybalování za mnou přichází Josífek: “Maminko, tak kdy půjdeme na ty kola?” On je fakt neuvěřitelnej cyklista. Vzpomněl si, že jsme říkali, že tohle je cyklo dovolená, takže kdy maminko, už chci. Naštěstí máme pod chatkou malý okruh, Josífek na něm jezdí snad hodinu. 

Když se děti vydovádí, naskakujem zas do auta a popojíždíme teď už jen asi 15 minut na začátek cyklostezky, odkud chceme na kolech dojet do Sionu, nejstaršího města Švýcarska, které tu bylo už před sedmi tisíci lety, kde v 18 hodin začíná mše. Cyklostezka nás vítá křišťálově čistým jezírkem s velkým dětským hřištěm. Příhodné. Děti dovádí, sledují vláček, který hřiště po zaplacení tří švýcarských franků kříží asi na třikrát, skluzavka, houpačka, smích. Najednou začíná pršet. První a za chvíli i druhou přeháňku přečkáme pod stromem a pak vyrážíme. Ve předu jede Josífek (neuvěřitelný! Minikolo bez přehazky!) a Toník s Pavlem, Andělka si chce se mnou povídat, tak uzavíráme naši výpravu. 

Po hodině a půl jsme v centru Sionu. Pavel jede hledat kostel, my mezitím řádíme na vymakaném dětském hřišti s jemným pískem ve tvaru lodi. Je logické, že dětem se po deseti minutách do kostela nechce. Ve francouštině a s dlouhými včleněnými pasážemi kvůli slavnosti seslaní ducha svatého je to moc i na mě. Vyhovím dětem a na přeskáčku jsem s dvěma nejmenšími před kostelem, kde honíme holuby, a v kostele. Toník usne. Po mši chtějí všichni ještě na hřiště, a tak zpět pro kolo se nakonec vydá jen Pavel s Toníkem. Tonda chce být zaháklý na vypůjčeném gumicuku a užívá si rychlojízdu, při které ho Pavel popotahuje - u auta jsou prý za třináct minut. Stavují se pro nás, všichni pak jedem do našeho domečku a pak už jen padáme do peřin a hromadně spíme skoro deset hodin.