#Den2: Svišti a kamzík. Sníh, blatovačka a stavění sněhuláků. Výhled na Matternhorn.

Neděle. Náš první úplný den ve Švýcarsku. Nemáme zde sice internet, ale podle včerejší předpovědi počasí, je neděle jedním ze dvou dnů, které nám nemají na dovolené propršet. Chceme tedy dnešek využít na maximum.

Ráno si demokraticky odhlasujeme variantu navrženou Pavlem - výlet lanovkou z městečka Ovronnaz na místo zvané Jorasee, které je přímo nad naší chatkou, a vrcholovku dlouhou přibližně dvanáct kilometrů. Tip pochází z webových stránek cestovanizababku.cz. Podle recenze má být na vrcholku dětské hřiště, minizoo a možnost projet se na poníkovi zdarma. Děti jsou nadšené. Vyrážíme. Jenže po příjezdu na místo se ukazuje, že lanovka má ještě zavřeno. Turistická sezóna začíná až na konci května. Na místě se bavíme s místními, zdá se, že nahoře je ještě sníh, cesty jsou neschůdné, což je důvod uzavřené lanovky. Cestování last minute nám hold nedalo příliš času vše dokonale naplánovat, navíc to, co se nám zprvu jevilo jako digitální detox, se nyní ukazuje být spíše překážkou ke zjištění nutných informací jako je kupříkladu otevírací doba zubačky. Přesto jsem přesvědčena, že právě takto to mělo být. Na tuto horu jsme z nějakého důvodu jít neměli, právě teď tu máme krásný výhled a za chvíli nás čeká něco, co bychom jinak zažít nemohli. A bude to pecka.

Moje cestovatelská filosofie vyznává jako klíčový pojem ztrátu kontroly. Není potřeba mít vše dokonale naplánované. Naopak, pokud se s důvěrou vystavíme neočekávaným situacím, umožní to scénáře, které by jinak možné nebyly.

Děti si v mezičase trhají pampelišky, společně pleteme věnečky na hlavu i provazy ke svazování nepřátel.

„Jedem dál,“ voláme na ně po chvíli s Pavlem, domluvili jsme se, že vyrazíme k Zermattu vklíněnému mezi horská úbočí, nad nímž se nachází Matterhorn, nejvyšší hora Švýcarska. Lyžuje se tam celoročně. Dopředu ale víme, že vjezd do městečka je zakázán už několik kilometrů před ním, proto zvažujeme variantu dostat se tam na kolech. Podle vrstevnic na mapě ale cesta vytrvale stoupá, a protože nechceme děti a hlavně tříletého Josífka hned na začátku dovolené odradit, rozhodujeme se pro výjezd do vesnice nad Zermattem, do Otaffe. Serpentinami do ní začneme vyjíždět z nadmořské výšky přibližně 1500 metrů nad mořem. Během patnácti minut jsme o 700 metrů výš. „Tahle cesta mi připomíná Řecko,“ poznamenává Pavel v autě. „Co Toni?“ dodává ještě. Toník koukne dolů ze srázu a s ledovým klidem odpovídá: „Já se už nebojím. Já jsem se s tím strachem naučil pracovat.“ Smějeme se, ale asi za minutu se ho sama ptám, jak se to učil, že bych to taky potřebovala, pod námi je právě prudký srát a propast, jejíž konec z okénka nedokážu dohlédnout. „To je tak. Řekl jsem si, že když budu padat, pomodlím se a možná se pak zachráním a když ne, tak tam nahoře mi bude taky dobře.“ Projíždíme vybagrovanými závějemi vysokými přinejmenším tři metry na každé straně a jsme na místě. Na trička vrstvíme mikiny a zimní bundy, nasazujeme nepromokavé kalhoty.

Z parkoviště chceme jít pěšky menší okruh, cesta je ale přehrazena závorou se zákazem vstupu. Pod vedením Pavla ji ignorujeme a asi po padesáti metrech jsme ve sněhu po pás. Nejdřív se koulujeme a užíváme si vzácného sněhu, ale slabinou našeho plánu se ukazuje být ledová vrstva a prudký kopec, díky kterému se výprava stává nebezpečnou a po původním nadšení se rozhodujeme pro cestu zpět. Pavel nás sice nazývá srababáky a chvíli se s Andělkou ještě prodírá sněhem na vlastní pěst, ale nějaká část výpravy rozumná být musí, žejo (já, Toník, Josífek).

A tak jen jdeme po pláni směrem ke sněhu, vnímáme ten nezapomenutelný výhled, potok protékající rovinou, koberce sněženek pod nohama, které mi nevím proč připomínají Lothlórien a děláme blatovačky (=koulovačky), sněhuláky a královnu jara. Jsme tu ÚPLNĚ SAMI. Teda, vlastně ještě několik svišťů a kamzík žijící v této divoké přírodě. Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Kamzík! Svišti!

Ležíme mezi sněženkami a vyhříváme se na sluníčku. Pak popojdeme a děti se ráchají v potoku. Honíme se mezi sněhem.

TOHLE JE PECKA.

K večeru se vracíme domů s nezapomenutelným zážitkem.