#Den9: Konečně klidový den

Děti jsou z ubytování nadšené. Už od rána chtějí plavat, fotbálek, teda ne šipky, anebo vlastně ping-pong. Vstáváme pozdě. Pomalá snídaně s kávou je základ každého dobrého rána. Toník, Andělka i Josífek si spolu sami sednou k deskovým hrám. S Pavlem je pozorujeme a kocháme se. Něco, na čem se všichni tři shodnou, skvělé.

Na desátou vyrážíme do kostelíka v sousedním městečku. Zjišťujeme, že mše tam je jednou za měsíc, nejsou kněží. Při vstupu nás vítají místní, u ambonu celou dobu zpěvák diriguje lid, po skončení bohoslužby farář neodchází, místo toho jde mezi lidi a zůstává s nimi, povídá si, jeví zájem o každého. To vše sledujeme z kůru. Děti chodí ven a zase k nám.

Po skončení mše jedeme zpět na oběd. A zbytek dne trávíme na ubytování. Pavel po obědě “zavře oko”, jak říká, rozuměj - spí jak mrtvola tři hodiny, budiž mu k dobru, že uspí i Josífka a já se staršími dětmi čtu Ronju, dceru loupežníka. Krásná kniha. Využijeme k četbě celé tři hodiny. Potom musí být bazén, několik her stolního fotbálku, šipek. Toník investuje svá dvě eura do jediné místní placené hry, kulečníku. První hru necháme dětem, koule chytáme, abychom si pak druhou zahráli sami s Pavlem. Andělka tu a tam poslouchá audioknihu vypůjčenou elektronicky ještě v Česku z knihovny. Josífek hraje asi milion her výbušných koťátek a svolí dokonce i k safari baru a pexesu. Všichni jsou spokojení. Konečně klidový den.