#Den11: Vinicemi UNESCO na kole

Dnes má být konečně krásně. Po dvou odpočinkových dnech je dnešek jako stvořený pro výlet (ústy klasika: "to by byl hřích zůstat doma!"). A tak balíme svačinky, kola za auto, děti do auta a vyrážíme na protilehlou - švýcarskou - stranu Ženevského jezera, do kraje, který je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Parkování hledáme v Chexbres. V centru městečka dlouho nemůžeme nic najít, vše je placené. Pavel s těžkým srdcem zastaví u platebního automatu a pokouší se zaplatit dvacetifrankovkou, kterou máme doma od poslední návštěvy Švýcarska  před patnácti lety. Nejde to. Co děláme špatně? Pomoc nám nabízí místní padesátnice, prý má manžela z Česka, náš jazyk poznala hned. Taky jí to nejde. Navrhuje, že nám parkování zaplatí přes aplikaci, kterou má v telefonu, nad pár franky chce mávnout rukou, ale kvůli cizí poznávací značce aplikace vzdoruje. Znovu přechází k automatu, zkoumá jeho pokyny, naši bankovku. Pak se rozesměje. "Tenhle frank u nás už dávno neplatí, máme nově natisklou měnu!" Než stačíme s Pavlem vymyslet, co s tím, zastavuje naše dobrodinka starší manželský pár a žádá je, aby nám parkování zaplatili. Za chvíli už držíme v ruce parkovací lístek. Lidé jsou tu pravdu milí! A Pavel zase splnil svůj cíl. Parkovat bezplatně. 

V mezičase děti obsadily nedaleké hřiště. Řádí na něm, občas se proplétají úzkými cestičkami mezi prolézkami a houpačkami na kole. Očividně se nemůžou dočkat trasy, kterou jsme naplánovali. Postupně na kolo nasedáme všichni a sjíždíme k jezeru. Cesta nabízí divukrásné výhledy - pod námi jezero, naproti Alpy, vinice vsazené do prudkých svahů všude kolem. Ten vzduch! Ve vesničce Epesses zastavujeme opět na dětském hřišti, tedy na něčem, co je na mapách označeno jako dětské hřiště, ve skutečnosti se ukáže, že jde o dvě takové ty pružinky s houpacími koníky. No nic. Aspoň se vyfotíme. Pak projíždíme Riexem až do Cully, kde konečně zastavíme u jezera a usadíme se u vody. Děti pozorují rybky, hází kamínky do průzračných vln, čvachtají se. Na břehu si uděláme piknik. 

Cesta nazpět nás vede podél pobřeží mezi vinicemi. Tady jsme s Pavlem už jednou byli. Cestou ze Světového setkání mládeže v Madridu. Tady jsme si dali víno a tady jsme se fotili i s Míšou a Pepou, vzpomínáme. Děti donutíme na chvíli zastavit a fotku na schodech kaskádovitých vinic zopakujeme. Ta krajina je tu fakt neuvěřitelná. 

Na odpočívadle pod Chexbres se rozhodneme rozdělit. Pavel vyjede poměrně prudký kopec pro auto, já s dětmi budu pokračovat víceméně po pobřeží, setkáme se ve vesnici dole. Nastavuji si mapu, vyrážíme. Vyhlídkovou trasu si tak s dětmi protáhneme a ještě u toho oceníme jedno křivolaké švýcarské městečko, jehož uličky by mohly být předlohou každému romantickému filmu. S Pavlem se potkáme náhodou při výjezdu z vinic na větší silnici, to se hodí. Nasedáme do auta a přes Vevey míříme domů. 

O Vevay všude píší jako o jedné z perel švýcarské riviéry. Dožil tu svá léta Charlie Chaplin, kterému zde město věnovalo sochu, a také tu sídlí firma Nestlé. Tak co si tu koupit nějaké dobrůtky? Zastavujeme u sídla firmy a hledáme nějaký prodejní obchůdek. Nasměřují nás nakonec místní, ale máte jen deset minut, pak už obchod zavírá, upozorňují nás. Naskáčeme do auta rychlostí blesku. Cestu naštěstí dáme podle popisu napoprvé. Před obchodem vyskakuji z auta a za šest minut jsem už zase zpátky s kilovým balíkem mini-čokoládek v ruce. Očividně dovezeme i babičkám, spolužákům a sami to budeme jíst ještě půl roku. Děti mají velkou radost, od každého druhu čokoládky dostanou ochutnat. Cestou domů je v autě naprosté ticho, ozývá se jen šustění obalů. 

Pak už jen vyčistit zuby, pomodlit a spát. Dobrou noc!