Ženeva je druhým největším městem Švýcarska. Má něco málo přes dvě stě tisíc obyvatel a v současnosti je sídlem většiny světových mezinárodních organizací jako jsou například OSN, WHO, CERN a další. K turistickým atrakcím patří vodotrysk Jet d´Eau, který na břehu Ženevského jezera vystřikuje do výšky přibližně 140 metrů, sídlo OSN Palác národů a socha zlomené židle, která stojí před ním a má připomínat odpor proti minám a ozbrojené agresi obecně. Dalšími památkami jsou různé chrámy a kostely v centru města. Vzhledem k tomu, že do Ženevy to máme asi půl hodiny autem, nesmíme toto místo vynechat. Předpověď počasí na dnešní den není tolik příznivá jako včera, ale však co, z cukru nejsme, vydržíme.
Do Ženevy dojedeme po krátké zastávce v pekařství v Publieru krátce před polednem. Zaparkujeme auto několik kilometrů od centra města, protože my prostě za parkování platit nebudeme (!) a rozhodneme se, že začneme krátkou svačinkou na dětském hřišti nedaleko parkoviště. Když na něj na kolech dorazíme, máme ho jen pro sebe, protože se po cestě míjíme s maminkami, které s kočárky spěchají domů. Asi na oběd, říkáme si. A nebo taky kvůli dešti, napadne nás o deset minut později, když celá rodina sedíme namačkaní v dětským domečku uprostřed hřiště a pochutnáváme si na cookies z pekárny. Jakmile přestane pršet vyrazíme. Z toho domečku máme celkem srandu a vydrží nám plných čtyřicet minut, co leje jako z konve. O něco méně vtipné je, že jakmile chceme vyjet, Pavel znejistí a prohlásí, že po cestě na hřiště asi ztratil klíče od auta. Máme jen jedny. O-ou. Vyhážeme tašky na kole. Na hřišti nezůstane nepřevrácený kamínek. Několikrát jdu pomalu cestou od auta na hřiště, od hřiště k autu. Nic. Napadne mě vlézt do nedaleké restaurace a zeptat se, jestli tam klíče náhodou někdo nepřinesl. Nic. Tak to je blbý, takhle v cizině. A najednou tradááá - vidím, jak celá rodina jede na kolech ke mně. Pavel měl klíče v bundě, bundu měl na sobě. Hlavu má velkou, ale jenom na něco, myslím si.
Tak jsou skoro dvě, můžeme vyrazit. Do centra města musíme nejdřív ujet těch tak osm kilemtrů, co jsme obětovali bezplatnému parkování. Cyklostezky tu mají krásné, široké, o několika pruzích, Jen na nich neuvěřitelně rychle jezdí elektrokola, they smash you to the death, vzpomínáme na Baranova slova a co chvíli musíme Josífkovi připomínat, který má pruh. Uprostřed Ženevy projíždíme několika velkými parky, prozkoumáme po cestě řadu dětských hřišť a jednou narazíme i na pár koz a ovcí v ohradě, děti je krmí trávou. U vodopádu Jet d´Eau nám už zase trošku poprchává, ale postupně se vyčasí a u hodin vysázených pod širým nebem z květin nám už zase svítí slunko. To se hodí, zvlášť když o několik minut později zastavujeme na nedalekém hřišti s vodními prvky. Pavel se tu odpojuje a sám si jede prohlédnout sídlo OSN, zlomenou židli a zázemí Červeného kříže. Když se k nám asi za půl hodiny připojuje, děti ještě zdaleka nejsou u konce se svou hrou - čerpáním vody a jejím pouštěním úzkými cestičkami - až je nakonec musíme k odchodu nasměřovat my. Je moc hodin. Po cyklostezce se vracíme zpět, k autu, které jsme rádi, že můžeme odemčít a odjet s ním zpět.
Cyklo jsme najeli 25 kilometrů, myslím, že Ženevu jsme tímto způsobem poznali důkladně.
Comments
Post a Comment