#Den15: Au revoir, Francie!

Dnes se ještě naposledy probouzíme ve Francii. V tom krásném apartmánu, který tu máme, s možnostmi vyžití, z nichž jsou děti nadšené. Po snídani naposledy bazén. Mokré plavky balíme do už pěkně smradlavých ručníků nahoru do kufru. Ten mezitím naskládal Pavel, na recepci vracíme klíče, prádlo dáváme do prádelny a můžeme vyrazit. A nebo taky ne. Zjišťujeme, že máme píchlé kolo. Situaci, nad kterou by se někdo strašně vztekal, rámujeme ale jako něco, co se stalo možná z nějakého důvodu. "Třeba bychom se vybourali, kdybychom vyjeli podle plánu nebo by se stalo něco jinýho," říká Pavel a mně se tohle strašně líbí. Zvlášť, když se nám to stalo i cestou sem. Pavel měl ve Velaticích už auto plně naložené, když zjistil, že je jedna pneumatika píchlá. Musel vyskládat kufr, vyměnit kolo a spát šel před noční cestou později než plánoval. Přesto ho to teď nerozčílí. Lakonicky bere z kufru auta sprej pro podobné události, nastříká ho do pneumatiky a oznámí nám, že budeme muset zastavit na nejbližší benzince. Cestou píšu smsku Katice, že budeme mít zpoždění. Z nějakýho důvodu, chápej, a kamarádka psycholožka je zvyklá na tolik, že tohle chápe úplně. Už jsem někdy říkala, že psychologové jsou skutečně moje krevní skupina? No, Katika určitě. 

Na benzince to dá Pavel nějak do pořádku, Do Česka snad dojedeme. Ke Kataríně dorazíme na kafíčko odpoledne. Je to krásné setkání. Jsem vděčná, že jsme mohli jet přes Pfullendorf a že mám takové lidi ve svém životě, se kterými, když se vidíte po jakkoli dlouhé době, skočíte rovnou do hlubin a ten čas mezitím jakoby neexistoval. Láskyplné. Bezpečné. Přijímající. Inspirující. 

A pak už domů. Všude dobře, doma nejlíp. A pro nás to není klišé. Doma to milujeme.