#den3: Hovniválové, jeleni a srnky v kopcích nad Cefalu

Ráno se budíme brzo, přestože v našem pokoji, který se nachází ve sklepě a je obehnán slepou chodbou (asi kvůli vedru!), je naprostá tma. Snídáme a pak jdu s dvěma staršími dětmi k moři. Modlím se. Sluníčko příjemně hřeje. „Je vedro, jdem do vody!“, volají děti, a tak se za chvíli vracíme pro plavky a zbytek rodiny a znovu se koupeme, skáčeme ve vlnách, cachtáme se. Teda spíš děti. 

Dopoledne strávíme na pláži.

Odpoledne se rozhodneme pro výlet do národního parku delle Madonie, do kopců, které se zvedají kousek od nás.  Sedáme do auta a asi po půl hodině vjíždíme do chráněné krajinné oblasti, vítá nás městečko Collesano, jehož dominantou je kostel svatého Dominika. Ten musíme vidět zblízka! Navigace nás vede uličkami tak úzkými, že jednou musíme sklopit zrcátka, abychom projeli. Z okýnek máme zdi domů na dotyk. Často tu vidíme pytle s odpadky, které jsou zavěšené na háčku a spuštěné z vrchních pater místních domů. Snad je chtějí jen vyhodit později, říkáme si. Stejně tak se dohadujeme o účelu úzkých uliček. Asi se tu staví proto, aby tu byl pořád stín a místní obyvatelé tak unikli letnímu parnu.

Nakonec ke kostelu dorazíme. Je to napínavé, zvlášť, když bychom za každý škrábanec při předání v půjčovně platili 1800 euro (!), ale uličkami naštěstí prokličkujeme bez úhony.

Koukneme do kostela, projdeme se kousek, gelato nikde, tak startujeme a jedeme dál.

Za deset minut parkujeme uprostřed národního parku, chceme jít kousek značenou cestou. Nakonec je ten kousek opravdu jen kousek – vzhledem k mým nateklým kotníkům upozorníme děti asi po deseti minutách chůze na prastarý strom, vykotlaný uvnitř a s větvemi tak nízko, že se na něho dá pohodlně vylézt a o zábavu je postaráno. My s Pavlem máme alespoň prostor si popovídat. Když děti strom omrzí, jdeme zpátky k autu. Startujeme a chceme nazpět, ale ještě v horské vesničce nás upoutá opuštěné hřiště. Vlastně není opuštěné tak docela, jsou na něm srnky a jeleni. Je to možné? Zatáčíme k hřišti. Srnky zpozorní. Stojí snad pět metrů od nás, nehýbou se a koukají. Děti vyskakují z auta a srnky vyplaší, naštěstí ale poodběhnou jen kousek, stále je máme na dohled. S Andělkou se k nim připlížíme a s jedním kolosálním jelenem si hladíme snad pět minut z očí do očí. Kolem něho je jeho stádo, očividně je to vůdce smečky. Jak tu tak v tichu dřepíme, něco nám křupe pod nohy. Kouknem a to hovniválové válí své kuličky ze srnčího trusu! Fascinovaně je pozorujeme. To teda vidím poprvé v životě.

A teď už doopravdy nazpět, znovu nakoupit – nakrmit naši smečku dá zabrat – a dojíždíme už za tmy.