#den4 Cefalu: moře, historické centrum, La Rocca

Čtvrtý den je rodinnou radou odhlasován celodenní výlet. Bereme auto a vydáváme se do třicet minut vzdáleného Cefalu, jehož historické centrum s katedrálou Proměnění Páně je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Město je známé také svým skalním útravem La Rocca, který ční strmě nad cefalskými uličkami až do výšky 268 metrů.

Pavel nás vysazuje kousek od pláže a auto parkuje mimo zóny se zpoplatněným parkováním (jak jinak). Když se znovu sejdeme, děti už mají postavenou jednu přehradu a dva hrady z písku, v plavkách pobíhají po břehu a skáčou ve vodě. Na tři hodiny nepotřebujeme nic jiného. Pláž je monumentální. Písek jemnější než ten, na kterém se hraje plážový volejbal, voda teplá jako kafíčko, sluníčko hřeje tak, že Pavlovi vyskočil ekzém a maže se jako správnej turista. A ten výhled! Historické stavby sestupují až k vodě. Pořád dokola si prohlížím lomené oblouky a výklenky. Ty barvy jsou uchvacující.

Postupně se s Pavlem vydáváme každý zvlášť do centra k bazilice Proměnění Páně, děti nechceme rušit od hry, ještě se našlapou dost. Ty jejich křivolaké uličky! Pestrobarevné, úzké, s balkony, z nichž visí prádlo. Kachličky s roztodivnými vzory jsou všude, na schodech, květináčích, lavičkách. Šourám se tudy pomalu, díky svému tempu narazím na antický akvadukt a prádelnu, vstup je zdarma, tak nakouknu. Samotná bazilika je nepřehlédnutelná. Chvíli v ní posedím a jdu zpátky. Na pláži se mezitím nic nezměnilo. Děti jsou šťastný. Jen Josífek ochraptěl. Smějeme se mu, že je to celkem sexy.  

Přeci jenom je ale pomalu čas se zvednout a vylézt na tu skálu. Vstup je zpoplatněný, ale stojí to za to, řekneme si. Zaplatíme a divíme se, že jsme nahoře hned. Teda – já mám ty oteklý kotníky, tak vylezu jenom asi do tří čtvrtin ke kříži, který v noci svítí nad městem. S Josífkem dál nejdeme, stejně je borec, že to dal. Rozdělujeme se na momentálně silnější jednotku A – tatínka, Andělku, Toníka, kteří míří k vrcholu a jednotku B – maminku a Josífka, kteří míří zpátky. Jdeme pěkně pomalu svým tempem, vychutnáváme výhledy, vzduch, atmosféru. Josífkovi dole koupím lízátko. Poprvé si všimnu, že by mohl mít možná teplotu, ale Josífek tvrdí, že se cítí dobře, tak snad to bude v pořádku, na ubytování ho pro jistotu změřím, umíním si.

Z jednotky A jako první seběhne Andělka, pak Toník a nakonec tatínek. Pavel mi popisuje, jak byla Andělka neustále vepředu jako kamzík a že jí stěží stačil. Celou cestu dolů prý utíkala.

Tak. A teď potřebujeme za tu námahu nějaké dobré jídlo. Hlad máme už od pláže všichni. Vybíráme restauraci Siciliana, sedíme na okraji jedné z křivolakých uliček. Poručíme si špagety Carbonara a tři pizzy, mňam, mňam, mňam. Jsme spokojení až do doby, kdy platím – 12,5 euro za servis a 5 za dvě láhve kohoutkové vody mi přijde jako zlodějina.

Doma zjišťujeme, že má Josífek skutečně trochu teplotu, dávám mu ibuprofen a jdeme spát. Snad je to jen z přehřátí.