#den5: Mafie všude, kam se podíváš

Balíme. Jdeme se rozloučit s pláží a sedáme do auta, abychom se přemístili na ubytování číslo dva. Vybrali jsme apartmán s terasou a výhledem na moře nedaleko Agrigenta, které je na našem seznamu „must see“. Přesun ze severu Sicílie na jih využíváme pro návštěvu městečka Corleone uprostřed ostrova. Babičkám při vjezdu posíláme fotku s cedulí Corleone a komentářem, že tu jdeme jen do kostela, že jsme slyšeli, že právě tady jsou velké, zbožné, katolické rodiny. Ani jedna to sice nepochopí, ale my se bavíme. Hlavně tím, že na ceduli je přilepena lebka a hned vedle sicilský znak, jemuž mezi třemi urvanými nohy vévodí hlava s křídly. Znak sice pochází už z doby, kdy ostrov kolonizovali Řekové, ale pro mafii sedí perfektně, aspoň podle nás.

Parkujeme na tichém náměstí, však co, tichá voda břehy mele, říkáme si. Pak se ticho rozhodne ozvláštnit Pavel, který na dlaždicích rozbije mé (!) prosecco. Koukají na náš všichni. Starý, bezzubý dědek v miniaturním autě se na nás mračí a cosi šeptá, z oken vykouknou minimálně dvě ženské hlavy, borec na chodníku kroutí krkem a když vyhazuji střepy, významně zvedne obočí. Tak to bychom měli, už nás tu znají.

Raději se vydáme hledat kostel. Je jich tu na každém kroku dva. Seznam nedělních bohoslužeb je na celou A čtyřku na každé nástěnce. Přesně. Velké, zbožné, katolické rodiny. Proto tu jsme. Vybereme si ze seznamu nejbližší čas a spěcháme přes několik ulic, do kostela dorazíme o pět minut později. Mše ještě nezačala. Však jsme v Itálii. Nakonec s devítiminutovým zpožděním přichází kněz. Koukáme po lidech, mají na sobě hodně značkového oblečení, je vidět, že se jim daří dobře, ještě aby ne, žejo. Pro sebe si vytipuju novodobého dona Corleona. Dost mě to baví. Hlavně zjištění, že nejsem tak úplně mimo, že ještě v roce 2016 muselo být v Corleone rozpuštěno zastupitelstvo pro infiltraci mafií a byl jmenován zvláštní komisař pro správu města. Jo, a musím se podívat na Kmotra.

Bohoslužba skončí, my ještě koukneme na místní radnici, projdeme se několika uličkami, nedaleko auta si děti koupí z automatu za svá eura jakési čokoládové tyčinky a jedeme dál. Na ubytování jsme večer, Josífek musí znovu dostat ibalgin a už chci, aby byl v klidu, ale já se dvěma staršími dětmi jdu prozkoumat pláž. Vlny jsou na africkou stranu očividně mnohem větší než na italskou, ale těch mušlí, co je tu vyplaveno! Dětem nestačí mističky. Totální euforie.

Po příchodu na ubytování Pavel hlásí, že Josífek začal chrčet. Pořád má horečku. Posílám Pavla na celkem bezútěšnou misi – koupit v neznámém městě v neděli večer paracetamol. Je dlouho pryč. Připravím mezitím děti ke spánku. Asi po hodině se Pavel vrací úspěšně. Sjezdil co se dalo a při návratu „omylem“ špatně zatočil a ona tam byla nonstop lékárna. Skvělé. Josífek dostane sirup, jdeme spát. Teplota se mu rychle srazí, kontroluju ho pravidelně, nicméně asi po hodině mě nedá spát Josífkův sípot. Říkám si, že to vypadá na laryngitidu, beru ho na terasu na chladný vzduch. Za chvíli se to docela spraví. Přenášíme dvě matračky k otevřeným dveřím na terasu, Josífka zakrývám co nejdůkladněji a pak už spíme až do rána, Josífek je v pořádku.