#den6: Maminko, já nemůžu dýchat!

 

Hned ráno řešíme doktora. Do večera musí Josífek někam zajít, to je nám jasný, nechci, aby se mi tu někdy v noci začal dusit. Pavel volá na naše pojištění, nabídnou nám buď zajet do nemocnice, nebo nám můžou poslat doktora přímo domů. Josífek vypadá v pohodě, doktor mezi půl čtvrtou a čtvrtou odpoledne domů bude stačit. Nebudeme muset čekat někde v infekčním prostředí.

Oddechnem si. Máme vyřešeno. Můžeme vyrazit na pláž. Tentokrát všichni, Josífek s podmínkou, že může do vody jenom po kolínka. Tolik mušlí! Takové vlny! Tohle je úplně jiná pláž, zhodnotí děti. Znovu se modlím, povídáme si s Pavlem, děti se honí, smějí se. Hlad nás vyžene zpátky na ubytování. Dáváme si nějakou „první pomoc“, chleba s tuňákem a sušenými rajčaty, ale pro oběd je potřeba zajet nakoupit. Na ubytování zůstanu já s Josífkem, Pavel s dětmi pojedou do obchodu, rozhodne se. Aspoň se budeme moci prospat. Trochu s nadsázkou Pavlovi říkám, že tu snad s nemocným Josífkem ani nechci zůstat sama, protože znovu slyším to chrčení, když Josífek dýchá, ale nezní to nijak strašlivě, třeba jako minulou noc. Pavel si bere můj mobil, kde jsou nějaká data a mě tu nechává svůj. Jdeme si s Josífkem lehnout.

Jakmile se Josífek položí, do deseti minut zní jeho dech strašlivě. Beru ho okamžitě k otevřenému mrazáku, zabalím ho do dek a nařídím mu, aby dýchal. Nevím, co víc bych mohla dělat. Josífek pláče: „Maminko, já nemůžu dýchat, já nemůžu dýchat!“ Vzhledem k jeho stupňující se teplotě mu dávám paracetamol. Víc už fakt nevím. Josífek se postupně propadá do paniky: „Nemůžu dýchat!“ Vím, že musím zůstat v klidu. Pro něho. Říkám mu, že nemůže plakat, že to otok v krku ještě zhoršuje. Snaží se mě poslechnout, poctivě dýchá, za chvíli se uklidní. Snažím se dovolat Pavlovi. Patnáctkrát. Bez výsledku. Při dalším Josífkově pláči volám záchranku. Nejsem si tím úplně jistá, je to případ, ke kterému by záchranka měla vyjet? Nezvládnem to sami? Jako v noci? Vysvětluji jim situaci, Josífek se mezitím znovu uklidňuje, přijde mi lepší. Nakonec se s operátorem na konci linky 112 rozloučím s tím, že Josífek vypadá líp, že to snad zvládnem, kdyby něco, volám znovu. Znovu se snažím dovolat Pavlovi. Nic. Na linku 112 následně volám ve chvíli, kdy se Josef u mrazáku začíná motat, přivírat oči a vypadá apaticky. Tak tohle je už vážně moc. Po dovolání na krizovou linku komunikuji velice rychle – „we need an ambulance“, „Adress?“ „Via delle Madonia, Porto.“ Tuhle adresu asi nikdy nezapomenu. Operátor mě pak vyzve, abych šla s Josífkem čekat na ulici, zbylo mi ještě tolik úsudku, že si beru mobil, peněženku a klíče, které pak před branou schovám do trávy, aby se sem Pavel dostal. Mrazák ale kupříkladu nechám otevřený a ani boty si nevezmu, vybíhám v ponožkách a Josífka držím v náručí. Pavlovi posílám smsku: „Zavolala jsem záchranku.“ Jsou u nás snad do tří minut. Očekávám akci, masku, kortikoidy, ale saniťák vystoupí naprosto lakonickým tempem a zeptá se nás, jestli chceme vzít do nemocnice. Samozřejmě! Naloží nás a jsem to já, kdo se ptá, co by pro Josífka mohl udělat, vyprosím mu kyslíkovou masku, kortikoidy mu prý dát nemůže a nic dalšího taky ne. Ještě teda změří saturaci – 75. „Je to dobrý nebo ne?“, ptám se. „Ale jo, celkem dobrý,“ odpoví. Až pak se dozvím, že v Česku jsou děti se saturací 75 už připojovány na dýchací přístroje. Asi i kvůli té ztrátě vědomí, která se o Josífka pokouší. "Mluvte na něj," instruuje mě po chvíli saniťák, když vidí, jak na tom Josi je. Mluvím a Josífek se zase tak moc snaží, aby tu zůstal se mnou! Nemocnice je dvacet kilometrů, a tak i se sirénou to chvíli trvá. Na místě pak saniťák bere Josífka do jedné ruky, kyslíkovou bombu do druhé a jak v nějakým blbým americkým filmu běží do nemocnice, běží chodbami až k registraci, křičí tam na nás: „documento!“, nad tím jen mávne rukou a běží dál až do nějaký ambulance, kde se nad Josífkem hned shromáždí snad sedm doktorů. Okamžitě mu napichují kanilu (Josífek to vnímá jen na půl a nemá sílu se nijak bránit) a do kanily mu píchnou kortizol. Odeberou mu několik ampulek krve. Někdo poslouchá jeho hruď. Další měří teplotu. Pak dorazí pediatr, nařídí rentgen. Posadíme Josífka na kolečkové křeslo a jedeme pořídit několik snímků. Potom na pediatrické oddělení. Tam dostává poprvé dýchnout něco, čemu oni tady říkají aerosol. Pak mu dovolí usnout. Vyřizujeme papíry, dorazí Pavel s dětmi. Rengen už vyloučil pneumonii, ale chtějí si nás tady pět dní nechat, aby se o Josífka postarali. Přenášíme Josífka na dvoulůžkový pokoj, kde okamžitě znovu usne. S Pavlem se domlouváme na věci, které nám má přivést, třeba boty, ale taky nějaké deskovky, jednu ze dvou knih, co jsem na Sicílii sbalila, pyžama, kartáčky. Střídají se u nás sestřičky – jedna doveze Josífkovi dětskou postýlku na kolečkách, další mu do kanyly pustí vodu s cukrem určenou k hydrataci, pak je tu někdo pro dokumenty, další nese medikaci a instruuje mě, jak mám Josífkovi dávat dýchat. Taky ho napojujou na přístroj, co měří saturaci. Usnout se mi s ním nepodaří. Od Pavla navečer přebírám sbalený batoh. Josífek se probudí asi v šest. Vzhledem k tomu, že se nemůže hnout ze svého místa, čůrá do kelímku, který jsem dostala darem od našich domácích – shodou okolností jsou zrovna taky v nemocnici se svým synem. Jaká to „náhoda“. Můžu k nim prý kdykoli přijít, s čímkoli pomůžou, přeloží. Je to milý, děkuju. To čůrání do kelímku Josífka strašně baví. Pořád chrčí, ale saturaci už má nad devadesát a vypadá dobře. Do desíti hodin hrajeme bangy a pexeso, pak jdem spát.