#den8: Propuštění z nemocnice a Scala dei Turchi

 

Budíček zase 6.30. Zkouším dělat, že jsem tu uklízečku neslyšela, ale už je to nevratný. Usíná jenom Josífek a já na notebooku vyřizuju část nezbytných mailů. Pak znovu snídaně do postele! Přichází lékař a potvrzuje nám, že z výtěru z nosu vyšel vir Para influenza a že nás dnes mohou vzhledem k saturaci a celkovému stavu Josífka propustit. Ještě před desátou držím v ruce propouštěcí zprávu a předepsanou medikaci. Pavel nás vyzvedne do půl hodiny a naše rodina je zase kompletní.

Cestou z nemocnice má Josífek slíbenou zmrzlinu podle vlastního výběru. To se v naší rodině nestává často, většinou nepovolujeme víc než Kubu, Míšu a další ještě jakž takž zdravé (nebo ne tolik škodlivé) zmrzliny. A taky se nestává úplně často, že rozhoduje jen Josífek. Dost si to užívá. Vybere cosi typu zmrzlá voda s cukrem v počtu šest kusů a rozděluje mezi sebe a děti. Ještě se zmrzlinou v ruce míříme do lékárny, kortizol nám dají hned, ale pro masku s aerosolem musíme až na večer. Dobře. A teď na pláž. Josífek jen po kotníky, ale jsme přesvědčeni, že ten mořský vzduch mu prospěje. Vybíráme jednu z nejnavštěvovanějších pláží Sicílie, pláž, která je v těsné blízkosti Skály Turků, jak ji místní nazývají. Oproti ostatním skalám je atypicky bílá a má výrazný schodišťový tvar, který byl v 16. století využit Saracény pro dobytí a vyplnění pobřežních osad. V té době nazývalo místní obyvatelstvo Saracény Turky a tato mýlka názvu skály už zůstala. Pláž je krásná. Oproti dosud vylidněným plážím, na které jsme chodili, i s několika málo turisty. Děti se brouzdají ve vodě, Josef do ní poctivě chodí jen po kotníky, dokud ovšem nespadne. No nic. Postupně se propracováváme k bílé skále, ale kousek před ní nakonec vidíme tři místní a stánek, který vypadá jako pay well. Vysvětlují nám, že lístky si musíme předem zamluvit na internetu, na místě se ani pořídit nedají. Dospěláci pět euro, děti zdarma. „Můžou teda jít děti?“, ptám se. „Ale jo,“ mávne rukou místní, pak se baví s ostatními, debata je poměrně živá a vyústí v překvapivé: „Běžte s nimi. Kvůli jejich bezpečnosti.“ A tak se tam propašuju taky. Moje spořivé srdce jásá. Vystoupáme na skálu, musím uznat, že ten spád dolů je nebezpečný, držím děti od kraje a fotíme se. Když dojdeme zpátky, zjistíme, že Josífek spí. Položíme ho pár metrů zpátky na pláž a necháme starší děti znovu užívat moře. Je tam takové místo, kde skály chrání kus pobřeží a to vytváří jakési přirozené brouzdaliště, voda v něm je obzvlášť teplá, navíc na skalách děti objeví kraby. Zůstáváme docela dlouho. Když se Josífek probudí, bereme ho do auta a zpět na ubytování, které jsme před pár dny opustili za tak dramatických okolností. Dáme si chvíli voraz a pak se rozhodneme vyzvednutí zvytku léků v lékárně spojit s procházkou po večerním Portu. Poprvé si na ní vychutnáme italskou zmrzku přímo do kornoutků. 

Hlavní ale je, že jsme zase kompletní.